Duší celkem: 1088
Přítomných duší: 14
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Údolí slz
      Harrieta

      17. dubna 2015

       
      A byla válka... lidé umírali, krev tekla potokem. Zbědovaná země se chvěla, města a vesnice nebyly, jen ohořelé a polorozpadlé ruiny, ve kterých se proháněl vítr. Poslední rána, výstřel zbloudilý, a pak ticho. Velké, bolavé a ohlušující ticho.

      Nikdo tomu zpočátku nechtěl moc věřit. Všichni jen nenápadně ze svých úkrytů pozorovali, co se děje. Jenomže pak přeci jen pomalu a opatrně vystupovali ven. Kradmé pohledy, v rukou ještě zbraně, připravené ke své obraně.

      Všichni byli poznamenaní tou krutou a krvavou holkou, která prošla krajem několikrát sem a tam. Brala si nenasytně všechno, co jí přišlo pod ruku. Bourala, zraňovala, zabíjela. Ta holka je krutá, nemilosrdná. Ta holka jménem válka.

      Přesto se lidé zase zvedli. Zranění, k smrti unavení, ochuzení o svoje blízké. Nikdo z nich neprošel válkou bez toho, aby o někoho přišel. Nikdo z nich se nemá kam vrátit. Všichni musí zase začít od začátku. Jenže kde... někde tady? Proč ne, někde se začít musí...

      * * *

      Na kraji hlubokého hvozdu na východě stojí mladý elf. Zachmuřeně se dívá po krajině. Všude spoušť, mrtvá těla elfů i zvěře. Zápach hniloby se šíří krajem. Některé části hvozdu jsou spálené, osady napůl zbořené, téměř prázdné. Jen sem tam je vidět nějaký pohyb. Otočil se a sám, jen se svým věrným vlkem, procházel hvozdem a sčítal ztráty. Stále vypadal, že něco nebo někoho hledá. Potok, kam chodívala zvěř pít, byl zneuctěn mrtvolami laní i elfů. Šel dál a dál, po tvářích mu tekly slzy, nevydal ani hlásek.

      Došel na palouk, usedl k malé skryté studánce a v zapadajícím slunci vzpomínal. Jak byla krásná se svými zlatými vlasy, pomněnkovýma očima a mírným úsměvem. Tak jemná, křehká a tajemná. Sedávala u něj, schovaná v jeho náruči, a zpívala tiché dojemné písně. Kolem poletovali motýli a ve světle měsíce vypadala její pokožka téměř průsvitná.

      Pak přišla válka. Hledal ji, hledal ji všude. Nebyla na žádném jejich místě. Nikde ani stopa, ani zpráva. Nic. A pak ji našel. Přišel pozdě. Její oči žalovaly, její křehké tělo bylo zneuctěno. Dýka jí trčela z hrudi, pěsti zatnuté, žádný úsměv, jen pevně semknuté rty. Odnesl ji na palouk a za svitu měsíce jí postavil mohylu, kterou pokryl květinami.

      Seděl tu a zíral na tu mohylu, hlavou mu ubíhaly vzpomínky. Vlk ležel opodál, hlavu na předních tlapách, smutně ho pozoroval. A pak ji oba uviděli. Šla k němu, dlouhou zelenkavou róbu měla posetou květinami. V havraních vlasech vpletené překrásné květy a vedle ní, bělostný jako čerstvě padlý sníh, její průvodce. Nezastavili, jen se na něj usmála a pokynula mu. Na konci paseky oba zmizeli. Muž podrbal vlka za ušima a pokýval hlavou. Pak popošel a u mohyly sklonil hlavu.
      „Ano, zase bude dobře. Ona je stále krásná, jako v rozpuku a on... statný jako vždy. Matka příroda a jednorožec.“

      Podíval se k měsíci.
      „Tady začnu nový život. Tady, v Hlubokém hvozdu. Staré jméno budiž zapomenuto. Od teď mi budou říkat Filarion.“ A tak začala nová etapa jeho života.

      * * *

      Stála tam. Tichá, rozbolavělá. Svýma hlubokýma očima se nevěřícně dívala kolem sebe. V mysli měla jedinou myšlenku.
      „Nový začátek. Musíme začít znova. Musíme! Jinak by byla jejich smrt nesmyslná. Ve jménu všech našich mrtvých, my musíme začít znova!“

      Přešla k mohutnému stromu, který jakoby zázrakem zůstal nedotčeně stát a tyčil se nad tou zkázou jako varovně zvednutý prst. Sedla si a opřela se celými zády o kmen. Vzpomínala, jaké to bylo před válkou krásné místo. Tady na jihu byl kraj úrodný, plný menších či větších usedlostí. Statkáři měli svá pole i dostatek lidí, kteří je obdělávali. Kraj byl dostatečně bohatý, lidé veselí a spokojení. Podívala se do míst, kde stával jejich dům. Malebný domek, malý, ale útulný, obklopený zahradou, vzadu velký sad, plný ovocných stromů.

      Zvedla se, její kroky byly pevné. Věděla, že musí ten pohled vydržet, nechat bolest znovu vytáhnout svoje kruté drápy. Pohled to byl opravdu příšerný. Z domku zbyly jen dvě napůl zbořené stěny, zahrádka, její milovaná zahrádka, byla zavalená zdivem, kameny a hlínou. Stromy z jejich sadu měly větve olámané, některé byly i zlomené. Stála u jednoho, který byl hned na kraji. Na spodní větvi se pohupovala houpačka, jedno lano přetržené, ale druhé ještě pevně uvázané. Ta vlna bolesti, která ji zalila, byla nesmírně těžká. Srazila ji na kolena, a tak tam seděla, zhroucená v trávě, a konečně začala plakat.

      K večeru se zvedla. Otupělá, s očima vyplakanýma. Našla si místo, kde stávala jejich postel. Uložila se ke spánku a kupodivu usnula tvrdým spánkem, který většinou posiluje.
      Časně ráno ji slunce zastihlo už bdělou. Ve své bývalé zahradě začala hledat něco k snědku. V rohu mívala řepu, mrkev a další zeleninu. Začala dýkou, kterou jedinou měla u sebe, rýt v zemi. Když našla jednu bulvu řepy, docela radostně se usmála. Postavila se a podívala se ke slunci.
      „Tady začnu nový život. Tady, v Údolí slz. Staré jméno budiž zapomenuto. Od teď mi budou říkat Haniel.“ A tak začala nová etapa jejího života.

      * * *

      Pohraniční linie. Tudy vedly kupecké stezky, mířící za západní hranici. Teď tu stojí, hlavu ovázanou, rána na stehně je ještě otevřená, celý je zbrocený krví. Drží se na nohách jen silou svojí vůle. Stojí tu sám. Z jeho oddílu nikdo jiný nepřežil. Ach, a jací to byli siláci, ničeho a nikoho se nebáli. Hlídali západní hranici, všichni je tu znali. Pomáhali i bojovali. Hraničáři. Vzpomíná si, jaké to bylo, když sem přišli.

      Mladí, nezkušení a chtiví hrdinských skutků. Čekala je dřina, putování kolem hranic, dnem i nocí. V zimě, v létě, daleko od lidí, od krásných dívek, rodin. První boje, šrámy, ztráty. Postupně získávali zkušenosti i úctu lidí. Kupci je žádali o doprovod. Když v jednom boji padl jejich velitel, oddíl se shodl na tom, že nejlepší jeho nástupce bude on. Byl tak překvapený, že ani neprotestoval. Nespal celou noc. Seděl sám u kamenné mohyly velitele a v duchu s ním promlouval. Žádal o rady, o pomoc, o sílu. Bál se, ano, moc se bál. Bál se toho, že povede lidi na smrt jediným svým špatným rozhodnutím.

      Učil a naučil se všechno za pochodu. A oddíl byl silný jako nikdy dřív. A pak začala válka. Poznali to jako jedni z prvních. Po celé délce hranic se začínali rojit nepřátelé. Z různých potyček se postupně stávaly bitvy. Bojovali jako lvi, postupně pochovávali svoje mrtvé. Nakonec zbyl už jen on sám. Jen on a mohyly jeho lidí. Byly rozesety po západní hranici. Bylo to memento smrti.

      V tom mrtvém tichu stál na hraniční linii. Věřil, že je pomstí, že najde další, kteří půjdou v jejich šlépějích. Další hraničáře. Postavil se a podíval se ke slunci.
      „Tady začnu nový život. Tady, v Hraniční vsi. Staré jméno budiž zapomenuto. Od teď mi budou říkat Jacob.“ A tak začala nová etapa jeho života.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /2 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Azurac2
      HadejKdo2
      Kanyapi2
      Miyori1
      Scarecrow1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).