Duší celkem: 1082
Přítomných duší: 15
V krčmách: 7

      Knihovna

      Krásná literatura

      Kletba na Nových Lukách
      Scarecrow

      18. srpna 2014

       
      Nepřirozeně hustá mlha se mísila s kouřem z hořících hromad větví. Téměř nebylo vidět na krok, jen plameny ohňů prozrazovaly, kde se nachází skupiny paličů.
      „Tati?“ zavolal zmatený synek otce. Pohledem zelených očí pátral po mlhou zaplaveném okolí. „Tati!“
      Otec se vynořil z mlhy a malý, sotva sedmiletý hoch se k němu rychle rozeběhl.
      „Tati, proč musíme pálit les?“
      Mladý otec, jehož tvář byla starostmi poslední doby rozrytá spoustou předčasných vrásek, se sklonil k synovi a vážně mu pohlédl do očí.
      „Protože se tam skrývají ti, kteří odvedli maminku.“ V dítěti to cuklo. „A my jim pálíme les, aby neodvedli další maminky.“ Otcův hlas i výraz proťalo pohnutí a roztrpčení. „Ano, aby neodvedli i ostatní maminky a děti…“

      ***

      Otevřel oči. Bylo před svítáním a přesto, že nebylo daleko do léta, počasí připomínalo spíše podzim. Tmavé mraky ronily provazce ledového deště. Chladná voda si našla cestu i pod skalní převis, kam se uchýlil na noc.
      Večer se ani neobtěžoval s rozděláváním ohně. Povečeřel zbytek uloveného zajíce a usnul neklidným spánkem, který až nyní prolomila studená voda. Muž se postavil a protáhl. Měl urostlou ramenatou postavu. Chlupaté ruce byly pletence svalů. Hříva dlouhých tmavých vlasů připomínala kančí štětiny trčící do všech stran. Ostře řezané neoholené tváři s rovným nosem dominoval pár malachitově zelených očí. Jejich pohled zračil divokost a v jejich neprostupné hloubi se skrývalo i něco dalšího… sklíčeného.
      Muž byl oblečen v hrubé suknici z jelenice, mohutnou hruď zakrývala kožešinová vesta. Přes ramena měl přehozenou kančí kožešinu, která umocňovala dojem jeho už tak výrazných ramen.
      Mocně si zívl, silné prsty prohrábly vlasy. Poté zamračeně vyrazil do deště pomočit nejbližší strom.

      ***

      I přes déšť páchli na hony daleko, přesto se odvážili objevit až nyní. Pověsili se na něj nedlouho poté, co opustil skalní převis. Nejspíše nocovali nedaleko a shodou náhod si jej všimli. Muž ozbrojený velkým kyjem, který mu zastoupil cestu, byl skoro stejně vysoký, i když rozhodně nepůsobil tak impozantně. Jeho zbraní byl kmen menšího stromu opatřený kamennými hroty. Výroba takové příšery trvá léta, do mladých stromků se natlučou ostré kousky kamenů a nechají se zarůst do dřeva. Když je strom dostatečně velký, pokácí se a kmínek je přetvořen na zbraň. Soudě dle tmavých fleků byl kyj hojně používán, jeho úder dokáže z lidské hlavy nadělat nechutnou kaši mozku a střepin lebky.
      Zatímco si dlouhán s kyjem měřil tichého cizince nepřátelským pohledem, jeho tři kumpáni muže obklíčili ze všech stran.
      „V těchto dnech není moudré cestovat sám… a neozbrojen,“ zavrčel dlouhán, zjevně vůdce bandy.
      „To je vskutku trestuhodná hloupost,“ poznamenal a jeho tváří prolétl náznak úsměvu. Cizinec nehnul ani brvou, vlasy slepené deštěm visely z hlavy jako provazy na šibenici. Upíral chmurný pohled na muže před sebou. Další lapkové jako by pro něj nebyli. Dlouhána takové jednání nevyvedlo z míry.
      „Kdo jsi, cizinče? Vypadáš dost klidně na někoho, kdo je takhle po ránu po uši v průseru,“ pokračoval „Seš hluchej, nebo snad opožděnej? Jak ti říkaj?“ vyštěkl, když se nedočkal odpovědi. Na chvíli zavládlo ticho a les opět ovládlo jen šumění deště.
      „Jsem Farkas,“ odpověděl cizinec v kožešinách.
      „To je ale kreténský jméno,“ ozval se lapka po cizincově levici.
      „Zavři hubu, Kelmane!“ okřikl ho dlouhán, „Já s ním mluvím, ne ty.“ Farkasův pohled se střetl s dlouhánovým. „Farkasi, jsme v přesile, tady ti nepomůže ani to, že jsi chlap jak hora. Naval nám, co máš. Jídlo, prachy, a necháme tě žít. Máš mé slovo.“ Dlouhán se narovnal a pohlédl na cizince.
      „Naserte si,“ řekl Farkas.
      „Na něj, chlapi!“ zařval vůdce.
      Jako první se k Farkasovi dostal nízký muž po jeho pravici, rozmáchl se rezavým malchusem. Farkas zachytil jeho zápěstí se zbraní, nesnažil se mu čepel vykroutit, prostě muže zvedl do výše. Muž vyděšeně vyjekl a zahrabal nohama ve vzduchu. Upuštěný malchus tiše žuchnul do mechu. Farkas se ohnal a hodil prcka proti vůdci lupičů, který duchapřítomně přiskočil kamarádovi na pomoc. Oba loupežníci se svalili na zem. Zadní loupežník využil příležitosti a skočil Farkasovi na záda. Zaleskl se dlouhý nůž, kterým se snažil dostat k mužovu krku. Farkas naslepo udeřil pravou pěstí nad své pravé rameno, něco křuplo. Lapka s křikem spadl z jeho ramen. Kelman, který se právě během svého útoku dostal do Farkasova dosahu, schytal kopanec do břicha, který ho zkrouceného odhodil do rigolu u cesty. Lupič vyvrhl řídké zvratky.
      Vůdce lupičů ze sebe shodil prcka a rychle se vyškrábal na nohy, akorát včas, aby stačil spatřit, jak Farkas dupl na hlavu útočníkovi s nožem, který se jej pokusil podříznout. Lebka pukla jako meloun a kapky rozprsknuté krve se rychle smísily s deštěm. Dlouhán zaryčel a rozeběhl se proti cizinci. Farkas se nelidsky rychle otočil, vyhnul se úderu ostnatého kyje a vrazil vůdci loupežníků úder pod bradu. Dlouhán vydal dávivý zvuk a skácel se k zemi. Prcek, který útočil jako první, nyní neozbrojený, se pokusil dát na útěk. Farkas zvedl ze země velký ostnatý kyj patřící vůdci bandy a mrštil jím po prchajícím lupiči. Pověsti o drtivém dopadu této zbraně nelhaly, prckův mozek potřísnil okolní stromy, tělo udělalo kotrmelec a rozpláclo se na mokrém mechu.
      Farkas pohlédl na vůdce lupičů, který mu nyní bez hnutí ležel u nohou. Šťouchl do něj špičkou nohy zavinuté v kožešinové onuci. Dlouhán nejevil známky života. V lese se rozhostilo ticho rušené pouze Kelmanovým sténáním a písní deště. Farkas se pomalou chůzí vydal k příkopu, do kterého odhodil velkohubého lupiče.
      Kelman se celý od bahna pokoušel vyškrábat ven, ale Farkas ho chytil za košili a zvedl ho před sebe. Loupežník zakřičel a brblajíce prosby a omluvy se pokoušel dostat z Farkasova stisku.
      „Vidím, že nejsi o moc starší, než já,“ pravil zamyšleně Farkas. „Možná jsme se znali… hráli si jako děti.“ Kelman pohlédl Farkasovi do tváře, zatvářil se podivně. Snad poznání, či jen strach? Farkas se na nic neptal, vší silou praštil mužem o nejbližší strom, až zakřupaly kosti a Kelman se bez hlesu svalil k jeho kořenům.
      „Vracím se domů.“

      ***

      Aranka přihodila do krbu několik březových polen, která donesla z dřevníku. Dnes bylo potřeba zatopit o trošku dřív. V hostinci se v poledne chystala porada. Vesnická hospoda sloužila porůznu, většinou jako nálevna, při výjimečných událostech ale i jako místo vesnických sněmů. Zamračeně přelétla zrakem k pultu… ten ničema Toman ještě nepřivalil ani jeden sud. Už se viděla, jak je bude zas tahat sama. Od rána uklízí, pracuje a večer až do noci roznáší pivo sedlákům, aby se pak chvíli prospala a začala vše od znova, a on jí ani trochu nepomůže. Darmožrout, bude o tom muset říct starému Vilémovi – majiteli hospody.
      Na protest se na chvíli postavila k deštěm zamlženému oknu a rukávem jej očistila, aby viděla ven. Na skle se objevil její odraz. V hezké mladé tváři unavené každodenní prací a nedostatkem spánku tkvěly oči šeré jako podzimní mraky. Hnědé vlasy měla spletené v jediný silný cop, několik pramínků neposlušně trčelo do všech stran.
      „Ani nemám čas najít si chlapce…“ povzdechla si, hledíc na zatažené nebe.
      „Máte otevřeno?“
      Aranka nadskočila leknutím. Ve dveřích stál neznámý muž, rozhodně nepatřil k místním, vypadal jako divý běs z lesa. A vůbec ho neslyšela přicházet… Od takového obra by čekala hlučnější příchod.
      „Em…“ přestala valit oči a narychlo si upravila vlasy a zástěru. „No jistě.“
      Muž kývl a zamířil ke stolu v rohu paloty.
      „Pokud ale chcete pivo, budete mi s ním muset pomoci ze sklepa, pacholek se včera ožral a teď se nejspíš válí s prasaty ve chlévě.“
      Muž se zastavil a přikývl. Fajn, pomyslela si, a pokynula muži do vedlejší místnosti, odkud vedly schody do sklepa.
      Sud odnesl k výčepu sám, měl sílu nejmíň za dva. Aranku napadlo nabídnout mu místo pomocníka místo Tomana. K pivu mu donesla kus chleba, sýr a zbytek narychlo ohřáté polévky od včerejška. Muž tiše poděkoval a pustil se do jídla. Postavila se k výčepu a začala umývat už umyté korbely. Když odpadlo tahání sudu, měla čas přemýšlet o novém návštěvníkovi. Působil podivně, zjevně cestoval dlouhý kus cesty… a asi pořádně zabloudil, když došel až na tohle prokleté místo. Má takové divné oči, jako nějaké zvíře.
      Mimoděk si vybavila vzpomínku na to, jak si kdysi hrála s ostatními dětmi na kraji lesa. Děti náhle začaly s křikem utíkat, netušila proč, dokud také nespatřila šedou vlčici s mladými, která skupinku pozorovala z přítmí stromů.
      Arančin pohled zabloudil k cizinci a jejich pohledy se setkaly, stejně jako tehdy u lesa s vlkem. Proč na mě tak kouká? napadlo ji. Co po mně chce? Má vůbec na zaplacení?
      Uhnula zrakem ke dveřím v naději, že se otevřou a někdo přeruší tenhle podivný moment. Uvědomila si, že má z cizince, který se dál věnoval jídlu, zvláštní pocit.
      „Cestujete z dálky?“ prolomila ticho, když si od muže brala prázdný talíř. „A chcete ještě pivo?“
      „Ano a ano, díky,“ odvětil.
      „Musel jste asi zabloudit, málokdo Nová Luka zná…“ prohodila, co nejledabyleji dovedla, čepujíc pivo. Muž neznatelně zakroutil hlavou.
      „Kdepak, já… tady se to ale Nová Luka nejmenuje dlouho, ne? Vesnice nesla dřív jiný název, nebo se pletu?“
      „Je zajímavé, jak znáte zdejší historii, pane,“ postavila před cizince korbel přetékající pěnou. „Nová Luka to tu pojmenovali asi dva roky předtím, než jsem se narodila. Zdejší doufali, že jim to přinese štěstí. Dřív jsme byli dřevorubecká osada v lese… dřevorubci ale poté velký kus lesa vymýtili a vypálili… tak tu teď máme louky a paseme ovce a kozy.“
      „Viděl jsem… Přineslo nové jméno štěstí?“ Muž se ptal se zájmem, s podivným zájmem. „Nepřineslo,“ přiznala Aranka a zatvářila se téměř omluvně.
      Dveře hospody se otevřely a dovnitř vstoupil zmoklý rychtář Aldan. Zamračeně se podíval na cizince a poté se posadil do čela několika sražených stolů.
      „Přines mi pivo, Aranko, buď tak hodná.“
      Děvče se vydalo k výčepu.
      „Máte tu dnes brzo nové hosty, že?“ pronesl, když před něj stavěla pivo.
      „Nějaký cestovatel,“ odpověděla klidně. „Chová se slušně,“ dodala, když si všimla rychtářova výrazu.
      Rychtář cosi zamručel a zavdal si piva. Dveře se opět rozlétly a dovnitř vstoupili další dva muži, kteří si po vzoru rychtáře objednali pivo a posadili se ke sraženým stolům.

      X


      ***

      „Kletba se vrátila,“ mručeli přes sebe významní muži vesnice. Mluvili o tom, že se opět začaly ztrácet ženy a děti. Několik jich pohotově zmínilo podivného cizince, který před začátkem shromáždění tiše opustil hospodu. „Jak se k čertu mohli vrátit?! Všechny vlkodlaky jsme tehdá zabili!“ „To není pravda, jeden malej kluk prý utekl. Třeba se vrátil, aby se nám pomstil!“ „Nemůže to být ten cizák? Vypadal podezřele.“ „Ten kluk byl prej krypl, zato tenhle byl zdravej jak řípa, viděli jste, jak byl velkej?“ „Vlkodlak asi nebude nějakej malej skřet, ne?“ zamručel starý truhlář. „Mluvil s tím chlapem vůbec někdo?“ „Aranka…“ vzpomněl si rychtář.
      Shromáždění se otočilo k děvčeti za výčepem. „Hej Aranko, kdo je ten cizák, co tu nasával?“ „Nevím, najedl se, zaplatil a odešel,“ odpověděla stroze. „Čím platil?“ „Penězi, čím asi?“ Protočila oči.
      „To je asi jasné, ty huso. Jakými penězi?“ „Dal mi tři meďáky a šel pryč, stačí?“
      „To je ono!“ Udeřil rukou do stolu rychtář. „Vlkodlak nemohl platit stříbrem!“ „Polévka a dvě piva nestojí…“ Aranky si už nikdo nevšímal. „Pošlete pro biřice k baronce! Že jsme našli vlkodlaka!“

      ***

      Stále tam stál. Farkasův rodný dům, poznal dubové dveře, malované okenice i starou jabloň za stavením. Z dvorku za domem se ozývalo štípání dřeva. Ve Farkasovi se hnulo srdce… otce neviděl od doby, co opustil vesnici – celých devatenáct let. Prošel brankou a zamířil za stavení. Zvuky jej skutečně neklamaly, ovšem nebyl to jeho otec. Muže se sekerou v ruce vůbec neznal. Pracující muž vypadal po pohledu na něj trochu vyděšeně. Divoce vyhlížející Farkas se ani nedivil, poslední věc, kterou při práci čekáte je, že se vám na dvoře objeví chlap v kančí kůži. „Ehm… komu patří tenhle dům,“ zeptal se Farkas trochu zmateně. Muž se na něj zvláštně zahleděl. „Je můj, hledáte tu někoho?“. „Kde je muž, kterému patřil před vámi? Odstěhoval se?“ Tváří muže prolétl stín. „Ne, zemřel.“ Zasekl sekeru do špalku a narovnal se. „Milado! Přines sem medovinu!“ Farkas pobledl. „Jak?“ zeptal se přiškrceně.
      Z domu vyšla mladá dívka a s nemalým překvapením vyvalila na Farkase dvakrát většího, než byla ona sama oči. Muž si od ní vzal čutoru a zavdal si. „Má dcera.“ Farkas na děvče kývl.
      „Jdi domů,“ řekl jí otec. Milada poslechla a odešla. Muž podal čutoru Farkasovi, ten se pořádně napil.
      „Ten muž byl nešťastník, nevím, co bych dělal, stát se mi, co jemu…“ zachmuřil se „Před lety tu řádili netvoři, nejdříve mu vzali ženu a poté i malého syna… žal mu zatemnil rozum a zabil se… oběsil se tady na té jabloni. Neměl jsem srdce ji porazit, když tak krásně plodí.“

      ***

      „Tuhle jabloň tu zasadil tvůj dědeček, když zjistil, že babička čeká děťátko. Víš synku, čekala mě. Dlouho jsme mysleli, že neplodí. První jablíčko na ní vyrostlo, když mi tvá maminka řekla, že budeme mít tebe.“ Pohlazení po vlasech a pevné láskyplné obětí.

      ***

      „Jménem bezpečnosti obce Nových luk tě zatýkáme, cizinče!“ Farkas byl obklíčen chabě ozbrojenými sedláky. „Půjdeš do chládku, dokud si tě neodvedou barončini vojáci… pak budeš postaven před soud, který rozhodne o tvé vině či nevině.“ Farkas se zle zamračil a vycenil zuby. Odpovědí na takové gesto mu bylo několik hrotů vidlí a kopí namířených do obličeje.
      „Nebraň se! Odpor je marný!“ Farkas se přikrčil, byl jiného názoru. Zarazil se… to je mám všechny pobít? Své krajany… i když mi chtějí ublížit? Vydechl a zahleděl se rychtáři do očí. „Z čeho jsem obviněn? Snad vám nevadí, že jsem se zastavil na jídlo.“ V davu kolem to pohoršeně zašumělo. „Máme valné podezření, že jsi vlkodlak, který se vrátil terorizovat tuto vesnici!“ Farkas si povzdechl. „Poté dělejte, co musíte.“
      Nechal si spoutat ruce, ucítil ránu v zátylku. Padl na kolena. „Nespí, dej mu ještě.“ zaslechl, pak svět pohltila temnota.

      ***

      „Zrůdy! Příšery!“ Dav vesničanů ozbrojených vidlemi a loučemi obklíčil lesní chatrč. Dav se snažili vést vojáci v lehkých zbrojích a varkočích s heraldicky vyobrazeným baziliškem. Zuřivost vesničanů však přerostla i přes chabě vykřikované rozkazy, vojáci neměli situaci v rukách. Z domu někdo vyvlekl tři ošklivé ženy, dvě mladší a jednu starší. Kopanci ani ranami nikdo nešetřil. Všechny vypadaly zanedbaně, údy měly křivé, zubů málo a nehezké tváře křivila nevýslovná hrůza.
      „Ty jsou ale hnusný!“ „Zavři hubu, Kelmane. Uslyší nás, víš, že nikdo nechtěl, abychom sem chodili. Jestli si nás někdo všimne, fotr mě zbije jak psa.“ Kelman dostal pohlavek od staršího kluka. Třetí, zelenooký jen tiše sledoval dění.
      Vzduchem létaly nadávky, kletby a kameny. Vše podbarvené vyděšeným skučením žen z lesní chatrče. „Vlkodlaci! Zabijte je!“ řvali lidé v davu. „Ať neutečou!“ Ženy nemohly utíkat, nemocné nohy neumožňovaly příliš dobře chůzi, natož běh.
      Tři chlapci si zakryli uši a oči ve chvíli, kdy se lesem rozlehly rány kladivem a křik žen přibíjených za ruce ke starému stromu vedle chatrče. Nejstarší chlapec tak učinil jen na chvíli. Kladivo držel jeho otec a syn sledoval, jak obratně si počíná. Strčil do ukrytých společníků. „Co je, poserové? Tobě přece odvedli mámu, dívej se, jak je dostihla spravedlnost!“ Tak se dívali.
      Zpoza domu se náhle se zuřivým vytím vyřítil netvor. Alespoň tak přišel všem přítomným. Muž byl hrbatý a pokroucený. Dlouhé ježaté vlasy a vousy vlály všude kolem a podivně velké oči plály zuřivou nenávistí. V křivých rukách svíral obrovskou sekeru. Kulhavým během se zběsile hnal vstříc početnějšímu davu. „To je vlkodlak!“ zaječel někdo a několik vesničanů se dalo na útěk. Sekerníkovi se do cesty postavil voják. Divý muž zuřivě zařval a rozmáchl se sekerou. Voják se po něm ohnal mečem. Zavytí. Na zem spadla useknutá ruka stále pevně svírající toporo těžké sekery. Další voják muže srazil ranou hlavicí meče. Třetí voják přispěchal druhům na pomoc, když naskákali na ležícího muže. „Tenhle zůstane naživu! Půjde k baronce! Zbytek si zlynčujte, jak je vám libo,“ zařval vůdce vojáků.
      Dav vesničanů se k dílu nedal dvakrát pobízet. Plačícím ženám přibitým za ruce vedle sebe ke kmeni stromu protloukli srdce kůly a nakonec kolem nich navršili klestí, které zapálili. Les prosytil puch pálícího se masa. Svázaný divý muž vše sledoval s nelidským vytím.
      „Koukejte! Malej vlkodlak!“ ukázal Kelman kamsi za chalupu. Skutečně, do hlubiny lesa prchalo dítě. Malý kluk byl podobně jako jeho otec zatížen hrbem a kulhal na jednu nohu. Nikdo z davu si jej však nevšiml. „Uteče! Musíme ho dostat!“ Chlapci oběhli svoji skrýš, aby se vyhnuli pohledu vesničanů a začali hon na vlčí dítě.

      ***

      Sklepním okénkem procházelo do prázdné místnosti, provizorního vězení, měsíční světlo. Seděl se svázanýma rukama a hlavou mu procházely proudy temných myšlenek. Otec nežije… s tímto místem jej krom nevyřešené minulosti už nic nespojovalo. Paprsky měsíčního svitu zastínila postava, někdo poklekl k okénku a nahlédl dovnitř. „Jsi tam?“. Ženský hlas. Farkas poznal děvče z hospody… co asi chce? Neodpověděl. „Přinesla jsem ti něco k jídlu, dosáhneš?“.
      „Ne, mám svázané ruce za zády.“ „Oh…“ Chvíli bylo ticho. „Co chceš?“ zeptal se.
      „Pravdu… jsi netvor, jak říkají?“ Farkas se potmě ušklíbl, situace mu přišla mimořádně ironická. „Nejsem netvor, který zde unáší ženy a děti. Přišel jsem ho ale najít… mám s ním také nevyřízené účty.“ Pohlédl k okénku, dívku viděl poměrně dobře, i když byla ve tmě. „Možná, že si on najde tebe,“ řekla a její tváří prolétl zvláštní výraz. „Kdo vůbec jsi?“ zeptala se po krátké pomlce.
      „Proč se ptáš?“ zavrčel, „Není to jedno?“ „Není,“ odtušila „Chtěla bych vědět, za koho se mohu modlit k bohům, budeš to potřebovat.“ Farkas se od srdce zasmál. „Děkuji ti, ale tvé bohy neuctívám. Mé božstvo září na nočním nebi.“ Aranka zvedla obočí „Tvé božstvo je měsíc?“ Kousek poodstoupila. „Ne, měsíc ne…“ řekl, „ale první hvězda. Kdykoliv je vidět na nebi, propůjčuje mi schopnosti, o kterých se tobě ani zbytku vesnice ani nesnilo.“
      „Tak proč je nepoužiješ, aby ses dostal ven?“ Přiblížila se zas k okénku. „Nevím…“ zachraptěl, „Já nechci.“
      „To není moudré, pokud nejsi netvor, který ubližuje nevinným, neber na sebe jeho vinu, spíš ho nech zaplatit za tu jeho…“
      Nastalo dlouhé ticho. Farkas musel dát dívce za pravdu. Už jednou za vinu netvora či netvorů trpěli nevinní, tehdy to byla rodina z lesa, dnes měl být obětním beránkem nejspíše on.
      „Jak se jmenuješ?“ ozval se po chvíli. „Aranka,“ zaznělo v odpověď. „Děkuji ti, Aranko.“
      „A jak se…“ Ze sklepa se ozval podivný zvuk a silné funění a poté rána tak hlasitá, že nadskočila leknutím. Po ráně mocně zapraskalo dřevo, načež nastalo ticho. Je pryč, uvědomila si. Zamotala se jí hlava, otřela si čelo hřbetem ruky a rozeběhla se do noci.

      ***

      Vyhladovělý chlapec se vrhl po jídle přineseném na dřevěném talíři jako dravec po kořisti. Kus pečeného masa s chlebem a ředkvičkami. Kuchař se pousmál pod vousy a kývnutím se rozloučil s hradním pánem a odešel.
      „Děkuji ti, Ulame,“ řekl kuchařovi statný padesátník, jehož vlasy barvou připomínaly sníh nejtvrdší zimy. Šlechtic byl obdařen tváří hrdiny rytířského eposu. Upravené vlasy po ramena a šikovně zastřižené vousy jen podtrhávaly majestátní vzhled muže v černé kazajce.
      Se zájmem sledoval dítě zápasící s kusem hovězího. „Ach, odpusť. Ulam je výborný kuchař, ale všichni na hradě máme rádi maso krvavější… vařil jak je zvyklý.“
      „Je výborné, pane,“ zamumlal chlapec a dál zápasil s masem. Rytíř jej chvíli nechal jíst a poté se opět ozval. „Příběh, který jsi mi vypověděl, se odehrál mnohokrát. Lidé se bojí toho, co neznají… a bohužel lidé problémy málokdy řeší, mnohem častěji se jich prostě zbavují.“ Jejich pohledy se střetly. „A když se něčeho zbavuješ rychle, můžeš udělat chybu… v životě takové chyby většinou končí smrtí podivínů z lesa, němé holky, babky kořenářky, nebo nepohodlného souseda… věř mi, za svůj dlouhý život jsem viděl spoustu bezpráví.“ Rytíř mluvil vážným tónem. Chlapec na chvíli zapomněl jíst a jen naslouchal jeho zvučnému hlasu, v němž bylo cosi zvláštního.
      „Teď mi pověz, co bylo dále… začali jste pronásledovat toho chlapce z lesní chatrče a?“
      Dítě polklo.

      ***

      „Počkejte na mě!“ hekal Kelman. Zastavil se a zuřivě popadal dech. Dlouhý hon ho stál hodně sil a nyní už nebyl schopný držet s ostatními tempo. Zůstal na místě a cosi hekavě vykřikoval. Nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. Hon pokračoval bez něj.
      Navzdory tělesnému postižení se chlapec z lesa dokázal držet od pronásledovatelů poměrně daleko. Les byl jeho domovem a využíval všeho, co mu nabízel k úniku. Zmatek či únava jej přesto nakonec zahnaly do pasti. Náhle se octnul na kraji lesní rokliny, přes ni vedla jediná cesta, prohnilý kus stromu.
      Hrbáč se otočil a spatřil dva již značně uhnané pronásledovatele. Padl na všechny čtyři a začal opatrně přelézat po kmeni. Chlapci doběhli až k padlému stromu a spatřili zoufalého uprchlíka. Starší z chlapců bez váhání začal po hrbáčovi házet klacky a kameny, které mu přišly pod ruku. Uprchlík začal bezradně plakat, nepřestal však lézt dál. Kmen se pod jeho vahou značně chvěl a mrtvé dřevo pomalu povolovalo.
      „Chcípni!“ Rozmáchl se starší kluk k dalšímu hodu, „Přestaň!“ Strčil do něj mladší, zelenooký pronásledovatel. Jejich pohledy se střetly, jeden nepříčetný, druhý nesouhlasný.
      „Není to vlkodlak, nevidíš? Je to kluk jako my, má jen strach-“ „Srabe!“ Odstrčil mladšího, až spadl na zem. Starší se pomalu otočil a vyměřil si hod větším kamenem. „Je to netvor a musí…“
      „NE!“

      Probral se na zemi, točila se mu hlava, uvědomil si, kde je. Rozhlédl se kolem sebe. Byl tam sám. Přes roklinu už nevedl žádný kmen. Po čtyřech se doplazil k roklině a pohlédl dolů. Pozvracel se.

      ***

      Farkas hleděl na lesní roklinu. Celé okolí se díky vymýceným lesům změnilo. Okraje lesa byly k nepoznání, jeho hlubina však zůstala zachována tak, jak ji pamatoval. Místo s roklinou zůstalo i po letech stejné. První sluneční paprsky prosvítaly mezi stromy. Vzduch byl čerstvý a vlhký, přesto, že v noci nepršelo. Když pohlédl dolů, řekl by, že byla roklina před lety hlubší. Vydal se podél, dokud nenašel místo vhodné k sestupu na dno.
      Pomalu a potichu procházel zarostlou roklí. Kamenné stěny místy pokrýval mech. Po dně došel až k místu, nad nímž před chvílí stál. V trávě a mechu ležely zažloutlé kosti. Dvě těla, která nikdy nikdo nenašel. Farkas mlčky sledoval celý tento výjev a pocity, které jej po nešťastné události dohnaly k útěku, se pomalu začaly vracet. Zde ležela jeho vina, něco, co zásadně změnilo celý jeho život.
      Přišel čas chybu napravit.
      Ve chvíli, kdy na mohyly položil poslední kámen, otočil svůj pohled zpět směrem k vesnici. „Tentokrát žádný útěk, vy dva jste jen další z nevinných obětí někoho, jehož prokletý život brzy ukončím… ať to stojí, co to stojí. Matko, pomstím tebe i ostatní.“ S pevným výrazem se vydal zpět. V hlavě mu již nevířil pocit viny… spíše myšlenky na to, jak dopadnout netvora. Byly to myšlenky na vášnivou pomstu.

      ***

      Farkas začínal být přesvědčený, že je oním netvorem někdo z vesnice. Kdo a hlavně proč by ale nechal mizet své sousedy? V prostředí, kde se zná každý s každým, mohou rychle vzniknout neshody, ani ty by přece nevedly k mizení žen a dětí. Vlkodlaka Farkas mohl po letech nejistoty vyloučit. Přítomnost takového tvora by zaznamenal už z dálky… krom toho, vlkodlak by si jej určitě už také všiml a jistě jej už konfrontoval. Málokterý vlkodlak by si nechal někoho cizího čmuchat na svém území. Netvor je tedy člověk.
      Z myšlenek jej vytrhla těžká bota, která pod sebou rozdrtila větvičku. Zvuky několika přicházejících mužů přiměly Farkase našpicovat uši a ukrýt se za nedaleké stromy. Uvědomil si, že je na dohled místa, kde před lety vesničané upálili ‚vlkodlačí‘ rodinu. Příchozí nebyli vesničané, byli to vojáci. Uniformy s vyobrazením baziliška nedaly možnost k pochybám, byli to vojáci baronky. Té samé šlechtičny, která před lety vyslala své ozbrojence, aby pomohli vesničanům najít viníka. Zdalipak je, či baronku někdy napadlo, že jen pomohli povraždit nevinné?
      „Stejně je kravina, že nás sem poslali… co tu tak máme asi najít? Pár spálených sežraných trámů? A kus vohořelýho stromu,“ vztekal se jeden ze tří vojáků. „Tady dřív ty příšery žily. Chlapi z vesnice říkali, že je ten netvor nějakej kluk, co tehdá utekl,“ odpověděl mu vcelku klidně vousatý kolega. „Hehe, vlkodlačí štěně se vrátilo domů, jo?“ zasmál se třetí, nejmladší z vojáků. Mladík měl tvář zničenou jakousi vyrážkou.
      „Doufej, že ne,“ zarazil ho temným hlasem vousáč „Nevím jak ty, ale nerad bych ho našel zrovna já.“ „Proč jako? Příplatky, ne?“ Vousatý voják se uchechtl. „Kdybys to zatýkání přežil, kámo.“
      Vojáci na chvíli zmlkli. Zastavili se u toho, co zbylo z lesního domku. Moc toho po letech nebylo, jen základy a pár trámů. Vesničané dům nejspíše zapálili hned po jeho obyvatelích. Nad místem se jako smutný pomník tyčil mrtvý strom s ohořelým kmenem.
      První voják si od pasu odepnul čutoru a pořádně si zavdal. Dle toho, jak si odfrkl, v čutoře určitě nebyla jen voda, poté nabídl staršímu. Nejmladší nedostal, k čemuž se vyjádřil jen nesouhlasným pohledem. „A co když se ta holka jen někde zapomněla, kdo vůbec byla?“
      „Hostinská z Luk, milá holka,“ odpověděl první voják. „A nemyslím si, že by se zrovna ta někam potřebovala vytrácet.“ Třetí vousatý voják pokýval. „Znal jsem její rodiče. Je jí škoda, nic nezažila.“
      Farkase zamrazilo. Aranka zmizela. Stala se další obětí netvora, nebo stále žije? Možná si ji vyhlédl právě proto, že byla v noci sama venku. Farkas by nejraději vyběhl z úkrytu a dal se po stopách, pokud by nějaké našel. Okolí se nejspíše hemžilo vojáky, kteří si pro něj došli… ale on utekl a teď hledají jeho, namísto toho, aby hledali ztracené děvče!
      „Je to parchant… byl naštvanej, že ho chytili, tak se jim pomstil… a teď dědkům nebude mít kdo čepovat pivo.“ Ozval se nejmladší z vojáků. „Radši zavři klapačku, vrátíme se. Mrazí mě tu z toho v zádech.“ Zamračil se vousáč.

      ***

      Farkas se nemýlil, v okolí se pohybovalo mnoho barončiných vojáků. Nejspíše si chtěla jeho převoz zabezpečit. Kdyby neutekl, byl by proti takové přesile ozbrojenců bezmocný. Ten den bylo zataženo. Mraky, jako by se nemohly dočkat, až na svět pod sebou vypustí další proudy ledové vody. Farkas je v duchu prosil, aby tak nečinily. Déšť by smazal možná poslední stopy a s nimi i šanci, že Aranku najde… ať je kde chce. Celý den se skrýval a zoufale sledoval pohyb slunce po nebi. Cítil, jak se s každým úderem srdce zmenšují šance na záchranu či alespoň nalezení hostinské.
      I přes to, že se den zdál být nekonečný, nakonec přišel večer a s ním toužebně očekávaný soumrak.
      Vojáci se ubytovali ve vesnici, zřejmě měli v plánu pokračovat v hledání i další den. Několik jich zůstalo na stráži. Mezi temnými mračny prosvítala první hvězda. Vlčí matka… tak jí Farkas i další jako on nazývali. Všudypřítomná temnota Farkasovi nahrávala a vojáci na rozdíl od něj neviděli ve tmě.
      Tiše proklouzl kolem stráží a rychlým plížením zamířil k hostinci. Vevnitř se svítilo. Nahlédnul dovnitř a spatřil muže z vesnice i vojáky, kterým roznášel pivo silnější šedovlasý muž. Stařec působil jako hromádka neštěstí.
      Farkas obešel stavení a otevřel si zadní dvířka. V přítmí rozeznal dveře do lokálu i schody do sklípku. Rozhlédnul se a všiml si i dalšího schodiště, to vedlo do patra. Tichý pohyb mu trochu omezily rozvrzané schody. Jejich skřípání však zaniklo v halasu z plného lokálu. V patře se Farkasův pohled střetl s mužem, který do něj málem vrazil. Chlap vyjekl a spadl na zadek. Páchl alkoholem, jeho mastné vlasy připomínaly vrabčí hnízdo. Vodnaté oči prozrazovaly silně podroušený stav.
      „Ty… ty jsi…“ blekotal vyděšeně, snaže se vyškrábat na nohy. „Přítel…“ odpověděl Farkas pevně.
      Opilec se zamračil. „Ty jsi unesl…“ Farkas vycenil zuby. „Neunesl, nevěř tomu, co říkají muži z vesnice. Chci pomoci, kde má Aranka pokoj?“
      V opilci se cosi pohnulo, když zaslechl dívčino jméno. Do vodnatých očí se nahrnuly slzy. „Tam…“ ukázal na nejbližší dveře. „Díky,“ řekl Farkas, překročil opilce a vstoupil do komůrky.
      Místnost nebyla veliká, jen skromná postel, stolek s židlí. Na něm knížka s obrázky motýlů. Na zdi spletenec zasvěcený Bohyni. V rohu truhla. Farkase udeřila do nosu vůně. Přesně to potřeboval. Smysly lidského těla pracovaly, jak mohly, přesto potřeboval více. Nasával okolní vzduch a zarýval si jej do paměti. Více! „Teď Tě potřebuji, Vlčí Matko!“ zašeptal. Zavrčel a křeč jej prohnula v pase.

      ***

      Toman se vyčerpaně zvedl z podlahy. Netušil proč, ale cítil, že mu ten cizinec nelhal. Tohle všechno pěkně smrdělo. Aranka pro něj byla jako sestra… i když co si to nalhává. Vždy po ní toužil i jako po ženě. Ačkoliv, co by takové slušné děvče mohlo někdy vidět na páchnoucím ožralovi, který jen zneužívá dobroty starého Viléma. Opřel se o zeď a přemohl potřebu zvracet. Šouravě se vydal k Arančině místnůstce, kam šel cizinec. Chtěl s ním zavzpomínat na dobrotu zmizelé dívky a snad mu i nabídnout pár loků ze skoro prázdné lahve, kterou… sakra, kde jí jen nechal?
      Stanul ve dveřích, pohled, který se mu však naskytl, jej donutil okamžitě vystřízlivět. To není možné!
      Na zemi klečel ten podivný cizinec a třásl se jak v zimnici. Kožešiny, ve kterých byl oblečený, jako by se pohybovaly. V mohutných pažích to bublalo, jako ve vařící se kaši. Kožešinové oblečení, jako by s mužem v jedné chvíli srostlo. Už tak obrovské ruce se ještě zvětšily a jejich nehty se změnily v drápy.
      To, co však dohánělo Tomana k neskutečné hrůze, byl cizincův obličej. Proťatý nepříčetnou zuřivostí cenil zuby, které vůbec nebyly lidské, dříve ústa, nyní protáhlou tlamu měl plnou děsivých, jako palec silných zubů. Z hřívy černých vlasů jako rohy vyrašila velká ušiska. Jediné, co se nezměnilo, byly oči. Ty zvláštní zelené oči na Tomana nyní hleděly z vlčí tváře obrovské příšery. Shrbené stvoření se zátylkem opřelo o strop místnosti a zavrčelo. Toman zavolal svoji matku, všechny bohy i ďábly a omdlel.

      ***

      Cítil a slyšel úplně všechno. Každé cinknutí z lokálu, také slyšel, o čem se muži baví. Zaslechl nešťastný povzdech starého hospodského. Cítil Tomanův alkoholem páchnoucí dech i ozvěnu jeho srdce. Všechny zvuky a pachy dokázal okamžitě vytříbit a zaměřil se na jediný. Zavrčel a vydal se po stopě. Krčmu opustil potichu, za budovou se pustil na všechny čtyři a rozeběhl se za stále znatelnou stopou. Běžel rychlostí běsa, kterým nyní skutečně byl. Vlkodlačí stopaři jsou schopní zachytit i několik dní starou stopu, takto čerstvou stopu dokázal bez problémů rozeznat i Farkas, který se mezi svými druhy řadil k bojovníkům.
      Bylo to, jak čekal. Arančiny stopy vedly k vězení, kde jej navštívila… a kousek od něj se zřejmě setkala s netvorem… přesněji s netvory. Dívčin pach se mísil s dalšími dvěma. Stopy vedou dále… stáj. Farkas zlostně zavrčel. Stopa jej dále vedla pryč, daleko za vesnici. Únosci byli mazaní. Prostě ji sebrali na ulici a odvezli pryč. Na kraji vesnice stál hlídkující voják, neměl nejmenší tušení, kdo se k němu zezadu blíží. I přes svoji velikost se vlkodlak dokázal pohybovat tiše jako vlk v lese.
      Farkas se proti němu rozeběhl, voják se v poslední chvíli otočil, jen aby spatřil valící se monstrum. Nestačil vydat ani hlásku. Vlkodlak jej v běhu srazil, jako by byl rozzuřený býk. Voják udělal ve vzduchu kotrmelec a s žuchnutím dopadl na cestu. Nevstal. Náraz ho buď omráčil, nebo zabil. To bylo vlkodlakovi jedno. Rychlým během vyrazil za stopami dvou koní, kteří odnesli jedinou osobu, co dala Farkasovi chuť jít dál. Konečně si dovolil vydat divoké a vášnivé zavytí, při kterém přeběhl mráz po zádech každému, kdo jej zaslechl. Byl to příslib strašlivých věcí, jež se tuto noc měly stát.

      ***

      Noc byla chladná a větrná, příroda dávala občasnými kapkami znamení, že s ránem rozpoutá liják. Hustá mračna dělala noc temnou a chladnou. Vlkodlak však pokračoval dále ve svém honu, hustá srst jej chránila před nepřízní počasí a stupňující se odhodlání zachránit děvče a najít netvora jej hnaly kupředu, jako by měl za zády všechny běsy na světě.
      Únosci měli slušný náskok, který ani vlkodlak nesrovná za malou chvíli. Co pro ně bylo horší, byl fakt, že celou dobu jeli po cestě. Farkas za běhu přemýšlel, který únosce by po čase nesjel z cesty a neukryl se někde v lese a namísto toho by dál klidně pokračoval… ale kam vlastně?
      Odpověď se Farkasovi naskytla ve chvíli, kdy zastavil, hledě na holou skálu, na níž se k nočnímu nebi tyčil hrad. Z praporů na vlkodlaka shlížely prázdné oči vyobrazených bazilišků.
      Farkas si byl jistý, stopy vedly k hradní bráně, sledovaný pach rozeznal i mezi dalšími, se kterými se nyní mísil. Brána byla zavřená, nic jiného také nečekal. Obhlédl skálu a začal šplhat po nejschůdnějším kousku. Přesto, že byla noc temná, nemohl použít hlavní cestu. Nechtěl riskovat, že jej stráže uvidí dříve, než bude sám chtít.
      Zdolat skálu nebyl až takový problém, hradní zeď byla větší výzvou.
      Farkasovi nahrával věk hradu, zdivo bylo místy hodně zvětralé a tak bylo možné mezi kameny nalézt dostatečné skuliny. Kde nebyly skuliny, tam pomohly silné vlkodlačí drápy. Šplhal opatrně a déle, než by chtěl, ale nakonec se vytáhl na cimbuří a z něj seskočil na ochoz. Shlédnul na hradní nádvoří. Byla tam studna a jakási zamřížovaná jáma, pár budov podél hradeb. Jednou ze staveb byly i nezaměnitelné stáje, od nich jistě vedou stopy únosců.
      Něco zasvištělo vzduchem, Farkas uskočil. O cimbuří za ním se zlomil šíp. Přikrčil se a rozhlédnul po střelci… ten ovšem nebyl sám. Vzduchem se ozvalo šustění letek dalších šípů. Jeden z nich Farkase zasáhl do ramene. Hlupáci… napadlo Farkase… copak si myslíte…
      Bolest se stupňovala, cítil, jak mu začínají bublat svaly. Začal ztrácet vlčí podobu. Padl na kolena, nyní již jako člověk. Jak by mohli?
      „Vítej, netvore,“ ozval se vedle něj nepříjemný mužský hlas, ohlédl se za ním, jen aby spatřil kyj blížící se k jeho hlavě.

      ***

      Probudilo jej mdlé světlo a bolest. Na krku jen pekelně pálil stříbrný řetízek s jakýmsi svatým symbolem. Zamžoural krví podlitýma očima a zahleděl se k zamřížovanému oknu na stropě, jímž do místnosti stékala voda. Byl slyšet tlumený zvuk deště. Nejspíše byl v podzemním žaláři. V místnosti bylo šero, viděl okované dveře vedoucí nejspíše pryč, i zamřížované dveře - nejspíše k další kobce. Celé tělo měl bolavé a ztuhlé… takový stav už dlouho nezažil. Visel připoutaný za ruce asi stopu nad zemí. Na pravém rameni měl nezahojenou ránu od šípu se stříbrným hrotem. Kdo by ale…
      „Na tuhle chvíli jsem čekala celý život,“ ozvalo se z rohu místnosti. Do zorného pole Farkasovi vstoupila asi padesátiletá žena. Světlé vlasy spletené do dvou copů měla už z velké části prošlé stříbrem. Nemocně světlé modré oči byly dominantou jinak docela hezkého, i přes ženin věk mladě působícího obličeje. Oblečena byla v přiléhavých modrých šatech. Jestliže byla žena v obličeji hezká, postavu i vyvinuté poprsí by jí závidělo kdejaké mladé děvče. Její krása se snoubila s čímsi podivným a nebezpečným.
      Usmála se na visícího Farkase a odhalila řadu rovných bílých zubů. „Ty víš, kdo jsem, že?“
      „Baronko…“ procedil mezi zuby „jaká pocta.“ Žena se zasmála.
      „Znáš mě, ale já neznám tebe… jsi urostlý, asi nejsi ten chlapec, který před lety unikl mým biřicům, že ne?“ „To nejsem… i když jsem byl u toho, co jsi nechala udělat jeho rodině.“
      „Ach… to je škoda,“ řekla tajemně „Být to ty, mohl by ses setkat s otcem… stále ho tady mám jako kuriozitu.“ Farkas se zamračil. Baronka to ignorovala a ledabyle pokračovala „Po letech sice propadl šílenství… a také jsem ho oslepila, ale jen pro to, aby měl čas promítat si poslední věci, co viděl. Teď smrdí v té jámě na nádvoří.“ Zvláštně se usmála.
      „Pro tebe, můj vlku…“ dotkla se chladnými prsty Farkasovy hrudi „pro tebe mám ale přichystáno něco mnohem lepšího.“ „Doufám, že smrt,“ zavrčel Fakras. „Nic jiného bych vám neradil, protože pokud se odsud dostanu…“. Baronka se zatvářila naoko přísně. „Neskákej mi do řeči, nemám to ráda a nejsem na takové jednání zvyklá.“ Opět se usmála. „Ty mi totiž dáš své překrásné prokletí.“
      „Proč byste něco takového chtěla? Nic o tom nevíte.“ „Omyl.“ Zvedla prst. „Vím o tobě všechno.“
      Otočila se k vlkodlakovi zády a lehkými kroky se začala procházet po kobce. „Už můj otec se zabýval zkoumáním původu zvláštních zálib, které se v mé rodině dědí po generace. Dostal se tak k lecčemu. Knihovna mého hradu je plná svazků obsahujících vědění, o jakém se většině lidí ani nesnilo.“ Na chvíli se odmlčela. „Takže jsem přesně věděla, jaké účinky na tebe bude mít zásah stříbrem. Vím také, že ti to stříbro na krku nedovolí přeměnu. Víš… mám tu pěkné vybavení na zneškodnění vlkodlaka, dlouhá léta jsem se snažila tobě podobné najít, ale jste mazaní jak lišky… promiň mi to přirovnání. A když jsem přestala hledat, tak za mnou přijdeš ty sám.“ Na barončině tváři stále tančil vítězný úsměv. Její podivné oči zářily. „Ta hostinská měla být jen další z mnoha žen, které nadobro zmizely za těmito zdmi… pak mi ale mí muži přinesli zprávu o tom, jak jsi utekl vesničanům… i to, že jste se k sobě měli… šla tě dokonce navštívit v zajetí. A mně došlo, že ji nejspíš půjdeš hledat. Měla jsem čas se připravit i posílit stráže. A návnada zabrala. Byla náhoda, že jsem na tebe přišla, ale vše dopadlo, jak mělo!“
      „Co jsi s ní udělala? Žije?!“ zeptal se Farkas a vytrhl tak baronku z euforické nálady. „Zatím ano, přežije, pokud budeš spolupracovat, co ty na to?“
      Farkas mlčel, poté po dlouhé chvíli přikývl. „Výborně.“ Usmála se baronka. „Pár věcí mi jistě rád povíš, ráda si poslechnu informace z první ruky.“ Oči jí zářily nadšením. „Jste nesmrtelní, že?“
      „Zklamu vás.“ Vycenil Farkas zuby „Ale i vlkodlak sejde věkem, jen stárneme pomaleji.“ „Ah…“ Barončino zklamání bylo značné, nicméně se nenechala odradit od dalších otázek „Co proměny? Měníš se sám, nebo kdy chceš?“ „Jen v noci. Zpočátku samovolně, ale s tréninkem se to dá ovládat.“
      „Zajímavé.“ Neskrývala žena úžas. „A co předávání prokletí? Jak k tomu dochází.“ Farkasovy oči potemněly. „Pokousáním, sundejte mě a hned…“ „To by bylo bezesporu zajímavé, ale četla jsem, že se tohle prokletí šíří i vášní… vlastně jako syfilis, když bych to měla k něčemu přirovnat.“
      Chvíli bylo ticho. „Takže i takhle, odhadla jsem to dobře. Dokážu si tě představit i na jiných místech, než tady v žaláři, vlku. Přemýšlej o tom,“ zašvitořila.
      „Ne díky,“ odtušil Farkas. Baronka se tajemně usmála a vykročila k odchodu.
      „Ještě jednu věc byste chtěla vědět…“ Baronka se zastavila a zvedla obočí.
      „Zmiňovala jste vaše dědičné ‚záliby‘.“ „Ano,“ zarazila se, „co je s tím?“
      „Měla byste vědět, že tahle kletba nakazí i rozum. Z vyděšeného dítěte udělá lovce… a člověka jako vy promění v nemyslící monstrum.“ Žena zamrkala, poté se otočila a bouchnutím za sebou zavřela dveře.

      ***

      „Slyšíš mě?“ Zvedl pohled od podlahy a zahleděl se za známým hlasem. Za zamřížovanými dveřmi vedlejší cely stála Aranka. I v šeru viděl její ošklivě potlučený obličej a opuchlou tvář. „Slyšela jsem, jak se s tebou bavila… proč jsi mě šel hledat až sem?“
      Nastalo dlouhé ticho, Farkas v tom sám neměl jasno, cítil vůči dívce dluh, i když úplně nechápal jaký… vždyť mu dala jen pár povzbudivých slov a přesto tak mnoho. „Cítím v tobě spřízněnou duši,“ řekl nakonec „připomněla jsi mi, že mám bojovat, ne naříkat… toho si cením.“ Ticho.
      „Dokážeš odsud utéct? Jako předtím ve vesnici!“ Farkase, jako by jen při těch slovech stříbro na krku zabolelo ještě více. „Nebojíš se mě? Když teď víš…“ „Bojím se jí,“ uťala Aranka. „Tak řekni, můžeš?“
      „Pokud bys mi sundala ten prokletý šmuk.“
      Aranka, se začala rozhlížet kolem sebe, jako by hledala cokoliv, čím by na Farkase dosáhla. „Nic tady není,“ zasténala. „Co budeme dělat?“
      „Něco vymyslíme,“ řekl Farkas, doufaje, že má pravdu.
      „Už bys mi mohl říci své jméno… abych věděla, za koho se můžu modlit.“

      ***

      Déšť neustal. Voda nateklá do žaláře pomalu odplavovala všudypřítomnou špínu. Také se podepsala na teplotě. Všude byla nepříjemně lezavá vlhká zima. Čas v kobce, jako by se zastavil. Bylo těžké určit byť jen přibližnou denní dobu. Strnulost místa porušily až kroky na chodbě a chrastění klíčů v zámku dveří. Přišli dva vojáci. Nereagujícího Farkase sjeli nepříjemným pohledem.
      „Vypadá spíš jako nějaký tulák, než netvor,“ řekl jeden, zatímco druhý došel ke dveřím Arančiny cely. „Ti ze včerejší hlídky říkali něco jinýho, takže to asi bude obluda… jako ten v díře na nádvoří.“ Začal odemykat. Farkas ho probodl očima. „Ani se jí nedotkneš!“ Zavrčel.
      „Tak schválně,“ ušklíbl se strážce a vytáhl děvče z cely. Dívka se nebránila, jen nešťastně plakala.
      „Kam ji sakra vedete?! Baronka něco slíbila.“ První ze strážců kývl „Jen převod do jiné cely…“ „Zavři hubu,“ okřikl jej druhý, ten co vedl Aranku. „Nemusíš mu nic říkat.“
      „Prosím! Prosím, nechte mě se jen rozloučit.“ Vzlykala, zatímco ji táhl ke dveřím.
      „Tak jo, jdi…“ Pustil ji. Aranka se zvedla a vykročila k Farkasovi, v tu chvíli ji voják kopancem podrazil nohy. Dívka spadla na zem. Vojáci se po ní natáhli, Arance se podařilo jednoho odstrčit a druhému se vytrhnout, skočila Farkasovi kolem krku a vroucně jej políbila.
      Vojáci ji okamžitě odtrhli a shodili na zem, tam jí uštědřili několik kopanců. Pak zkroucené děvče odtáhli pryč. Farkas zlostně zařval.

      ***

      Tohle rozhodně není jiná cela. Napadlo Aranku. Mnula si od hrubého vlečení vojáky pohmožděná zápěstí a rozhlížela se po místnosti, která byla mučírnou. Všeobecný zápach a krvavé skvrny po zdech i nástrojích svědčily o častém užívání místnosti. Jen samotné nástroje, zlověstně visící po stěnách, vypadaly hrozivě, u některých bylo využití jednoznačné, jiné působily bizarně a jejich účel byl prozatím neznámý… Aranka se obávala, že by se o nich bohužel brzy mohla dozvědět víc, pokud… zahleděla se na velký zahnutý nůž a vykročila k němu. „To bych nedělala.“ Dívka nadskočila leknutím, doteď myslela, že je v místnosti sama. Ze stínu velké kovové bedny vykročila na svůj věk krásná padesátnice s výraznýma světlýma očima. Na rtech jí pohrával pobavený úsměv. Levá ruka klidně spočívala na jílci rapíru, který měla u pasu.
      „Víš, opravdu by mě zajímalo, čím jsi tolik očarovala našeho společného přítele, že se za tebou vydal až sem. Musel se hnát celou noc, když tu byl tak rychle.“ Baronka si Aranku změřila pohledem. „Říkala jsem si – co může v té dívce být.“ Jejich pohledy se střetly. „A došla jsem k tomu, že nevím… asi se budu muset podívat. Fyzicky.“ Baronka sjela pohledem sadu nožů a pomalu vykročila směrem k Arance. Ta couvla, až narazila zády o stěnu. „Napřed si s tebou pohraji, potom si vezmu, co chci od našeho drahého vlka a nakonec ho zlomím, až mu ukážu to, co z tebe zbude. Co ty na to?“ Barončin úsměv se rozšiřoval ve strašlivé grimase. Krása, jako by z ní vyprchala a na Aranku hleděla jen nějaká šelma. Dívka se klepala a po tvářích jí stékaly slzy, cítila, že nemá daleko k tomu, aby se pomočila. Pokusila se couvnout, ale uvědomila si, že už je opřená o zeď. Baronka se blížila. Třesouc se začala smát. Baronka se zastavila a tváří jí prošlo zklamání. Zbláznila se? Přišla hrůzou o rozum tak brzo? „Čemu?“ zavřískla „Čemu se tak směješ, huso hloupá?!“Aranka upustila stříbrný řetízek. Baronka se na něj zahleděla. „Co…“
      „Děvko!“ zaječela a sekla po Arance rukou, jako by na ní měla drápy. Zásah nechal na dívčině tváři několik hlubokých šrámů, ze kterých se okamžitě vyhrnula krev. „Zažiješ peklo, až se vrátím!“ zasyčela a udeřila děvče pěstí, ta se po ráně svezla po zdi na zem. Žena se zahleděla na svoji ruku, měla pocit, že si ranou, do které vložila všechnu svoji sílu, zlomila pár prstů.
      Baronka se obrátila a utíkala ke dveřím. Už z dálky volala na poplach.
      Ve chvíli, kdy zamkla mučírnu, se hradem rozlehlo vlčí vytí. Slunce právě zašlo za obzor.

      ***

      S příchodem tmy déšť ještě zesílil. Proudy vody snížily viditelnost a v hlasitém šplíchání vody zanikla spousta zvuků. Každou chvíli zpěv deště proťal něčí výkřik. „Musí řádit na hradbách!“ zakřičel kapitán na baronku, aby jej bylo v dešti slyšet.
      „Stáhněte všechny vojáky sem, hněte sebou!“ rozkázala.
      Vojáci ozbrojeni především kušemi se krčili v dešti na nádvoří. Jako živý kruh asi tuctu mužů kolem baronky a kapitána dělali živou hradbu před netvorem na cimbuří. Jediným světlem byly v hustém lijáku skomírající pochodně. „Všichni na nádvoří!“ ječel kapitán na všechny strany. „Na nádvoří!“ Nikdo neodpověděl, ani nepřišel. Kapitán sprostě zaklel.
      Ze zamřížované jámy kousek od mužů se ozývalo nepříčetné skučení.
      „Co ten mamlas tak řve? Jindy drží hubu…“ zanadával jeden z vojáků. Nikomu se nechtělo odpovídat.
      Kapitán si tiše zavolal všechny bohy na pomoc, vysloužil si však jen barončin opovržlivý pohled.
      Ze tmy před skupinou se vynořil vysoký muž. Černé vlasy měl slepené deštěm. Oblečen byl jen v suknici z jelenice. Odhalená hruď byla poseta jizvami, na rameni měl včerejší ránu. Stékající voda smývala cizí krev z jeho silných rukou. Pod jeho pohledem to ve všech přítomných cuklo. Ze stínu, který mu padal do obličeje, na ně zářivě hleděl pár zelených vlčích očí. Světlo pochodní se lehce odráželo na vyceněných zubech, které byly jaksi větší. I silné prsty na rukou připomínaly spíše drápy zvířete, než lidské dlaně.
      „Odejděte, chci jen ji,“ zavrčel muž hlubokým nelidsky chraplavým hlasem.
      „Zastřelte toho sráče!“ zaječela baronka. „Palte!“ zopakoval její rozkaz kapitán.
      Nejrychlejší z vojáků stačili vystřelit. Muž se však pohyboval příliš rychle a střely se zaryly jen do rozmočeného prachu nádvoří. Vlkodlak vyrazil do útoku. Několik vojáků vyděšeně vykřiklo. Kruh okolo baronky se okamžitě rozbil.První voják se v krvavém gejzíru skácel k zemi, vlkodlak mu jediným seknutím drápy rozerval krk. Další nejbližší biřic dostal ránu do zad, zakřupala páteř, muž nehnutě dopadl do louže na zemi. Vojáci se rozutekli po nádvoří, někteří vyrazili k bráně, ze které se společnými silami snažili vytáhnout závoru.
      Mezi baronku a Farkase se postavil kapitán, ohnal se po vlkodlakovi zdobeným bastardem. Vlkodlak se úderu vyhnul a v protiútoku vyrazil muži zbraň z ruky. Kapitán zahekal a sáhl po dýce. Farkas jej chytil kolem krku a zatlačil muže k zemi. Pod tlakem musel zakleknout, ucítil, jak se mu do krku pod bradou zarývají silné drápy. Ozval se ohavný zvuk a vytryskla krev.
      Baronce přistála u nohou kapitánova hlava, v obličeji stále bolestný škleb.

      ***

      „Myslíš, že už jsem něco podobného neviděla?“ řekla téměř znuděně, při pohledu na utrženou lidskou hlavu nehnula ani brvou. Jen pomalu vytasila rapír.
      Farkasovi se již zcela vrátila lidská podoba, drápy, které před chvílí měl, se opět změnily v prsty.
      „Je konec!“ zakřičel Farkas a na tváři se mu rozhostil vítězoslavný výraz. „Už žádné nevinné oběti, ty zrůdo!“
      „Zrůdo?“ zvolala baronka „Hnusný, všemi bohy zatracený pokrytče. Ty mě budeš nazývat zrůdou?“ Zlostně si odhrnula zmoklé vlasy, které jí padly do tváře. „Podívej se kolem sebe, co jsi udělal! Kolik otců od rodin jsi dnes zabil! Dnes a včera a kdykoliv předtím!? Sám neváháš, zda někomu vezmeš život! Sám jsi zrůda.“ Pevněji sevřela jílec rapíru. „TY!“ Máchla proti Farkasovi rukou „Nemáš sebemenší právo mě soudit, vlkodlaku!“
      Vykročil proti ní. „Nepřibližuj se!“ vykřikla „Můžeš mě zabít, ale tím nesmažeš pravdu! My dva jsme stejní!“ Dostal se do míst, kdy byl v dosahu její zbraně, okamžitě využila možnosti a učinila rychlý přesný výpad. Zbraň pronikla mezi žebry a zasáhla vlkodlaka přímo do srdce. Zarazil se a zachraptěl. Chytil ženu za ruku a stiskl, vykřikla bolestí a zbraň pustila. Farkas uchopil rapír a vytrhl jej z rány, která se téměř okamžitě zacelila. Meč odhodil.
      Baronka ucouvla a spadla na zem. „Nemůžeš… nemáš právo…“ Jejich pohledy se střetly. Zelené oči se jí vrývaly do hlubin mysli a téměř ji připravovaly o rozum. Všechno mohlo být přece jinak! Viděla toho vlka jako svého ochránce, jako svého milence a druha. Mohli se toulat věčností a společně… k čertu, měla ještě odpravit tu malou děvku z vesnice. Měla jí zardousit, vyrvat srdce… nebo alespoň oslepit!
      „Já…“ Pevně sevřel její zápěstí. „nemám právo, tě soudit…“ řekl a vyrazil, pomalu za sebou táhna bránící se a skučící baronku. Nešel daleko, jen co dorazil k zamřížované jámě, s heknutím vytrhl mříž z pantů. „To je za moji matku, za všechny matky, sestry a děti, které jsi někomu vzala, baronko… ať o tvé vině rozhodně někdo, komu jsi vzala všechno.“ Baronka na Farkase upřela prosebný pohled hrůzou vytřeštěných očí, chtěla něco říci, ale vlkodlak ji shodil do temnoty jámy.

      ***

      Dveře se rozrazily. Aranka nešťastně vykřikla. V rukou svírala jeden z nožů, byla připravena ho v případě potřeby obrátit proti sobě, jen aby unikla utrpení, které by jí baronka nachystala.
      Světlo loučí z místnosti dopadlo na vysokou mužskou postavu v suknici z jelenice. Aranka si oddechla, padla na kolena a rozplakala se. Rozplakala se a rozesmála zároveň.

      ***

      Otevřela oči. Pokusila se pohnout, tělem jí projela bolest od nohy, kterou měla zlomenou. Do nosu ji udeřil odporný zápach všeho, co kdy mohlo lidské tělo vyloučit. Byla v úplné tmě. Cosi bylo před ní. Slyšela hlasité funění spojené s kňučením a mumláním. Něco po třech přilezlo blíže, slyšela, jak to čenichá. Vyděšeně vyjekla. Zkroucená tlapa s dlouhými polámanými nehty se dotkla jejího obličeje. Zadržela dech a zavřela oči. Tlapa se odtáhla. Chvíli nic neslyšela, nic se nedělo. Otevřela oči. Díky zraku, který si po chvilce alespoň trochu zvykl, ve tmě rozeznala co má před sebou.
      Centimetry od ní se nacházely dvě černé díry v zarostlé bolestí a nenávistí zkroucené tváři.
      Tvář otevřela ústa plná křivých, shnilých zubů a hrdelně zařvala, ve výkřiku bylo vše, co celá léta cítil, všechna bolest a utrpení, rodina, kterou viděl hořet, vše to teď mohl dát dál…

      ***

      „Pojď, neotáčej se,“ řekl Farkas, když s Arankou procházeli dokořán otevřenou hradní branou. Strašlivým zvukům z jámy na dvoře raději nevěnovali pozornost.

      ***

      Šli mlčky, déšť neustal. Očistné kapky dopadaly na jejich těla a odnášely prožité hrůzy.
      „Co teď budeš dělat, Farkasi?“ ozvala se Aranka.
      „Splnil jsem, co jsem chtěl… i něco více,“ odpověděl „Doprovodím tě domů a odejdu tam, vrátím se ke svým.“
      „Vezmi mě s sebou,“ vyhrkla. „Ne,“ zaznělo v odpověď.
      „Prosím, dovol mi splatit ti dluh… navíc… baronka má příbuzné, určitě se budou pídit za tím, kdo za tím vším stojí. Pro lidi ve vesnici jsem už stejně mrtvá, prosím, Farkasi!“
      „Uvědomuješ si, kdo jsem? Nebojíš se?“
      „Na to ses už ptal v tom vězení. Baronka je mrtvá. Teď se bojím lidí… jejich hlouposti, ne tebe.“

      ***

      Starý Vilém hlasitě oddechoval. Něco se mu zdálo. Převalil se na záda a zachrápal. Náhle jej něco probudilo. Otevřel oči a uviděl nad sebou známou tvář. „A… Aranko, mé dítě. To se mi zdá?“
      „Mám tě ráda, Viléme.“ Políbila Aranka starce na čelo „Chci, abys věděl, že jsem teď v bezpečí a pořádku… a také, že na tebe nikdy nezapomenu a vždy ti budu vděčná za to, jak si se o mě postaral.“
      Hostinský zamrkal. „Ať tě všichni dobří bohové opatrují, Aranko.“ V očích se mu zaleskly slzy. „Jsem rád, že žiješ, neodpustil bych si…“ „Sbohem, Viléme.“

      ***

      Byli již několik dní cesty od Nových Luk, nyní obyčejné osady, nesužované žádnou kletbou.
      „Víš, Farkasi, co jsem s tebou, cítím se nějak jinak,“ řekla prohlížejíc si obrázky v knížce, kterou si vzala z domova. Z prožité hrůzy jí na tváři zůstaly jen hojící se jizvy a již neznatelná modřina.
      Sluneční paprsky prosvítaly mezi větvemi stromů. Vzduch voněl jarem a lesem se nesl zpěv ptáků.
      „Jak, jinak?“ Zvedl obočí od snídaně – zajíce, kterého Aranka opekla nad ohněm. Farkas si na pečené maso nepotrpěl, musel ale uznat, že Aranka nevaří špatně.
      „Vlastně jako vlčice, tak svobodně a divoce, víš?“
      Vlkodlak se ušklíbl. „Jeden polibek tě asi v to co jsem já, nepromění.“
      „A co dva?“
      „Nevím, můžeš to zkusit…“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /21 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Draconia1
      Eriu.Anellien1
      Guner1
      HadejKdo1
      Hejli1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Tox1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).