Duší celkem: 1091
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Křižovatka
      Kanyapi

      1. ledna 2016

       
      Je všeobecně známo, že křižovatka u Všetat je nebezpečné místo. Divné místo v polích – pole, pole, na jedné straně les, na druhé straně taky les, kde kdysi stávala infekční nemocnice Na Kopě. Pořád tam je. Projíždím kolem a vybavuje se mi ten pocit, jak vystupuju ze sanitky a zřízenec mne vede dovnitř.
      Nebojím se, je mi špatně a je mi to jedno. Třesu se.
      Pamatuju si na knížku o holčičce, co bruslila, pamatuju si na holčičku, kterou mi dali na pokoj a která celý večer vyprávěla, že mají doma nové dveře. Ze všeho nejvíc si pamatuju na to, jak peřina příjemně chladila moje horečkou rozehřáté tělo a na ten pocit křivdy, když jsem se uzdravila a nesměla na chodbu mezi ostatní nemocné děti.
      Všude kolem rostly borovice a rostou tam pořád, ale samotná nemocnice má vytlučená okna a omoklou fasádu.
      Je z ní prvotřídní kulisa do zombie-hororu.
      Projíždím kolem a přemýšlím o zajících.
      Jak vbíhají pod kola a jestli je správnější strhnout volant a riskovat nehodu, nebo jet dál a riskovat zajícovraždu.
      Když člověk vyjede z lesa, ocitne se na křižovatce.
      Je to tu zatížené vzpomínkami.
      Napravo jsou Ovčáry. Balík vzpomínek tak pěkných, že až snad kýčovitých. Nalevo Tišice. Snad. Nikdy si nejsem jistá. A rovně Všetaty.
      Brzdím a přemýšlím, jestli jsem na hlavní nebo ne. Proč jsem zase přehlédla ceduli? Udělám to pokaždé.
      Dobře. Když jsem přehlídla ceduli, počkám a uvidím. Pravidlo pravé ruky.
      Autoškola je okouzlující záležitost. Jaký by byl svět, kdyby všichni dodržovali pravidla? Co kdyby se dalo všechno naučit a naskicovat do cvičných křižovatek?
      Rozhodnu se a projedu rovně. Dnes to bylo snadné, nikde žádná auta.

      Je chladno. Tady je vždycky chladno. Tohle počasí patří ke křižovatce, roste tu, šíří se odsud. Mokré lezavo.
      Sahám si do úst, ukazováčkem a prostředníkem. Dotknu se dásně, vytáhnu ruku a udiveně na ni hledím. Jazykem ochutnávám nasládlou, kovovou chuť.
      Rozhlédnu se.
      Auto jede, i když dám nohu z plynu, a tak bez přemýšlení brzdím a sjíždím na krajnici. Míjím jabloně v aleji k přejezdu. Stojím. Jakousi setrvačností otevřu dveře, vystoupím a zabouchnu. Ten zvuk zní jako z jiného světa.
      Pole kolem mne jsou hnědobíle pruhovaná. Byl tu ten sníh i předtím? Nepřítomně si otírám ruku od krve do kabátu a vydávám se po krajnici dál.
      Vzpomínky se mi pomíchaly. Co tu vlastně hledám?

      Všetaty se mi staly důvěrně známými, když se mi ztratil pes. Tři dny jsem jezdila jejich ulicemi sem a tam, dokola a všemi směry. Mluvila jsem s pánem v řeznictví, s paní v trafice a s opraváři kolejí, kteří vtipkovali o pečínce. Když je člověk zoufalý, nemá ale moc chuť se smát. Hlubiny surrealismu dosáhly na své dno. Chodila jsem cizím městem a volala jsem jméno, které nikomu nedávalo smysl.
      Říká se, že po třech dnech na útěku pes zapomene, jak se jmenuje.
      Bylo léto, ale připadá mi, že byla zima, zrovna jako dnes. Středočeská zima bez sněhu a ledu, jen se spoustou mokré studené odtažitosti.
      Odplivnu si a překročím krvavou slinu. Ten sníh na poli mi vrtá v hlavě. Než se skloním, přelétnu očima obzory. Hledám známou siluetu, plavý hřbet.

      Stanou se věci, že se vzpomínka rázem změní v noční můru. V komplikovaný myšlenkový úkon, jako je výmyk nebo salto vzad.
      Ohlédnu se. Auto tam pořád stojí, strašně opuštěné a nejisté, na té nezpevněné krajnici, po které jezdí traktory do Ovčár. Udělám první krok. Bota se mi okamžitě obalí bahnem. Druhý krok a třetí. To už znám. Podrážka unese jen určité množství hlíny, dál se nenabaluje, ale opadává. Sněhu je jen tenká vrstva – stejně ale vím, že tu nemá co pohledávat. V duchu se zakousnu do svého oblíbeného tématu: co bude za támhletím hřebenem, když na něj vylezu? Šlapu.
      Nejspíš nabíráš zpoždění, šeptá mi rozum, přivázaný v mé hlavě k topení. Nabíráš zpoždění, vzbudíš nelibost. Všechno se pokazí. Už se to pokazilo.
      Šlapu. Na hřeben je to už jen kousek a pak uvidím plavý hřbet. Zavolám jméno. Všechno bude zase dobré. Všechno se rázem spraví, protože na ničem jiném nebude záležet.
      Jazykem se dotýkám neznámé rány v puse. Hryžu si rty. Každou zimu si je rozežeru do krve. Obsedantní chování se tomu říká, nebo ne? Zbývá mi posledních pár kroků a ukazují se dvě věci. Jednak to na hřeben je dál, než vypadalo zdola, jednak najednou vím, že tam nebude.
      Šlapu dál, dokud nejsem nahoře.
      Rozhlížím se a vidím už, že tu není. Nikdo tu není. Vůbec nikdo, ani ty srny, ani ti zajíci.

      Cítím se tak vyčerpaná, že nemůžu ani brečet. Nabralas hrozné zpoždění jenom proto, že sis vzala do hlavy, že musíš vylézt na ten hřeben, což bylo k ničemu. K ničemu. Možná jsi měla vylézt támhle. Je tam lepší rozhled. Jak velký je pes pozorovaný z takové dálky? Poznala bych ho vůbec?
      Zmlkni, rozume. Kam bych přišla, kdybych měla začít ještě pochybovat, že ho vůbec můžu vidět.
      Jezdím tu už třetí den.
      Jsem za něj zodpovědná. Musím se o něj postarat. Spoléhal se na mne. Musím ho najít. Musím.
      Nohy mám jako veliké bakule bláta. Šlapu dolů směrem k autu a pak uklouznu a kecnu si na zadek. Zoufale se zvedám, zapíchla jsem do rozměklé oranice i levou ruku a jsem celá od bahna.
      Teď už se mi chce brečet. Život je tak zatraceně beznadějná věc.
      Auto se zdá být nekonečně daleko. Krajina odsud vypadá, jako by ji nakreslilo dítě.
      Děti kreslí oblohu jako čárku nahoře. Dívám se na ni a představuju si, že se skládá z konečného počtu dětských čar.
      Mám v autě žvejkačku? Možná. Mám tam zbytek limonády. Je stará, ale teď přijde vhod.
      V dálce je krásně vidět křižovatka.
      Pole jsou hnědo-bíle pruhovaná.
      Mám nejasný pocit, že tady měl příběh někdo převzít.
      Nikdo tu ale není.
      V celé širé polabské krajině, zimní, bahnité a netečné, jsem sama.

      Je všeobecně známo, že křižovatka u Všetat je nebezpečné místo. Divné místo v polích. Vždycky jsem měla pocit, že se tam odehrává nějaká cizí magie. Nebo se tam potkávají různé světy. Nebo tam aspoň často prší.
      Je těsně před Vánoci. Vím najisto, že ten plavý hřbet už nikdy neuvidím. Stejně se pokaždé rozhlédnu. A přemýšlím, jestli mám dneska přednost já.
      Když budu mít štěstí, možná tu vůbec žádné auto nepojede.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /6 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Alkaran2
      Amaia3
      Evangeline3
      Guner3
      Harrieta3
      Hrun1
      JokerS2
      Kibe2
      Lordamen4
      Lutus1
      Nasko3
      Qwertisimo2
      Rohi3
      Scarecrow1
      Tolpen1
      Ursa_Minor3


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).