Duší celkem: 1091
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Milující náruč bažin
      Wolfric

      22. ledna 2017

       
           Moje invazky se bořily do lepkavého bahna, drtily a lámaly ojedinělá stébla trávy a pomáhaly mi dojít do cíle. Malá vojenská budova, původně obehnaná betonovým plotem, který se ale rozhodl ukončit službu a nyní se opile válel v dehtově lepkavých hnědých sračkách, které jsem měl i na kabátu, vypadala jako dobré místo, kde něco málo najít. Moje zásoby se začínaly nebezpečně tenčit a to navzdory tomu, že jsem měl peněz dost. Jenže jsem přišel ze směru, kde nebylo kde nakoupit, a nejbližší tábor je pěknej kus cesty. Snad kromě těch posranejch papírů najdu i nějaké zásoby...
           Na každé zašustění hbitě reagovala hlaveň mého Abakanu zamířením. Čím blíže jsem byl k budově, tím blíž jsem byl k lesu za ní, a to mě upřímně děsilo. Andrej, než se oddělil, aby šel vlastním směrem, mi vyprávěl, že tady někde prý žije smečka zmutovaných vlků. Prý jako normální vlci, až na to, že jsou naprosto lysí, mají dvě řady zubů a dospělý jedinec by mi byl po prsa. Skvělá vyhlídka, když jde člověk sám.
           Konečně jsem se dostal na vybetonovaný prostor okolo budovy. Čvachtání nahradilo křupání a škrábání pod podrážkami bot. Ani nevím, jestli je to lepší nebo míň hlasité. Srdce mi stejně bušilo jako o závod a hlava pomalu překračovala hranici mezi rozumem a nepříčetností tím špatným směrem. Klid. Klid. Tohle ti vydělá na tu zasranou propustku. Ale ani tohle ujištění mne příliš neuklidnilo. Zkusil jsem přesunout svou pozornost z představ mojí hlavy k reálným problémům. Budka měla vymlácená okna, ale zamřížovaná. To je na jednu stranu dobře, na druhou… Dveře vypadaly jako solidní řemeslná práce, byť trochu omlácená. Navíc ti sobečtí zmrdi měli dost zlomyslnosti, aby za sebou zamknuli. Nebo nečekali, že najdu kusy jejich koster a oblečení zhruba o pět set metrů dál pod kopcem. Tak či tak, dveře blokoval bytelně vypadající, byť rezavý zámek. Mohl bych ho vzít pažbou… Načež moje hlava vyplodila ten nejdebilnější možný scénář. Hluk rány se rozlehne lesem a, nesouc se nad blátem, dorazí ke smečce pseudovlků. Ti odpoví zavytím a vydají se mě přátelsky přivítat a nabídnout mi post jejich oběda. Fakt dík, hlavo. Takže složitější cesta. Sáhnu do taštičky, co mi visí na pasu, a po chvíli přehrabování najdu, co hledám. Malou roličku vydělané kůže, ve které se skrývá pár šperháků a několik napínáků. Klekám na jedno koleno, pušku pokládám vedle nohy, abych na ni hned dosáhl, a zkouším vypáčit zámek.
           Mrcha zrezlá se vzdává až po dlouhých deseti minutách modlení se ke všem bohům, aby to s těma vlkama byl jenom takovej kec, nebo aby aspoň nebyli nikde poblíž… Sundávám zámek, jen ho položím na parapet. Šperháky raději uklidím hned a vzápětí mizím v budce.
           Strohost vybavení podtrhuje to, že většina zdí je plesnivá a některé kusy nábytku se rozpadly. Pomalu a systematicky prozkoumávám celou budovu a zjišťuji, že vojáci se sem plánovali vrátit. Bedna plná munice a načatá vodka jsou toho jasným důkazem. Do mojí pušky se nehodí, ale stejně beru pár krabiček s náboji. Nacházím ještě něco jídla, což můj žaludek kvituje vděkem. Kromě obvazu, zápalek a několika mincí nacházím dva malé poklady. Absint. To je ten první. V Zóně je běžná vodka, celkem pivo a dokonce i víno, ale že by se tu dal sehnat absint jsem ještě neslyšel. A zbrusu nová armádní mora ponořená v olejový lázni. Svůj starý nůž dávám do batohu, moru očistím a dám na opasek. Tenhle nůž jsem měl rád, ještě než jsem dostal ten zhovadilej nápad utéct před soudem do Zóny. Někdy příští rok bych to asi měl odsezený.
           Co pořád nemůžu najít je plechová skříňka, kde mají být dokumenty. Hledání mi zabírá dalších deset minut a ke konci si mám chuť vrazit pěstí za debilitu, že mě nenapadlo se podívat za trosky stolu. Ale skříňka má jiný názor a kromě hledaných dokumentů ze svých útrob vydává i tabák. Takže trochu vyděláno a mám i volný průchod ke Smetišti.
           Přestože se stmívá, strach mě vyhání zpět do bahna. Už se začíná znatelně ochlazovat, až se na některých místech objevují krystalky ledu. To teprve zalarmuje moje smysly. Rychle se rozhlížím skrze mířidla Abakanu, dokud neuvidím to, čeho jsem se bál. Cestovatelka. Prý nějaký nový druh anomálie, která se chová, jako kdyby myslela. Setkání se s Cestovatelkou nejen ohrožuje moje zdraví, ale naprosto zbořilo mojí snahu si nakecat, že pseudovlci jsou blábol, co Andrej někde slyšel a chtěl bejt zajímavej.
           Udělám pomalý krok směrem ven. Další. Ještě jeden. V tu chvíli Cestovatelka zjišťuje, že tu není sama. Pomalu zatáčí mým směrem. Kurva… Kurva. Kurva. Kurva. Proletí mi napříč myšlenkami jako blesk a moje nohy instinktivně zrychlí. Co na tom, že jsem unavený a hladový. Hladové je i něco za mnou. Poloběhem, poloskoky se přibližuji okraji bažiny, ale anomálie je rychlejší a pomalu mě dohání. Rychle sahám do sumky u boku a za běhu se z ní snažím vydolovat granát. Po pěti skocích se mi to daří. S vypětím všech nervů se zastavuji, odjistím granát a vrhnu jím kus od sebe.
      Chvíli zírám na bledě žlutou poletující anomálii, která se zmateně zastavila a její vědomí si pomalu přebírá, kde je ten hajzl, co jí leze na území. Srdce mi buší až v krku a ukazovák křečovitě držím na spoušti, byť bych anomálii stejně moc neuškodil.
           Zabzučení a krátký výboj do bahna. Cestovatelka se nejspíš rozhodla, kudy dál, a vydává se směrem ke granátu. Chvílí čekám, než se vzdálí, a rychle se rozeběhnu dál k okraji bahniště. Po několika metrech se za mnou anomálie otočí, ale to již vstupuji na pevnou půdu, která kdysi bývala betonová cesta. V tu chvíli o mě Cestovatelka ztrácí zájem. Teritoriální anomálii jsem ještě neviděl, docela by mě zajímalo, jak se snáší s vlkama. Nechci čekat, jestli si to rozmyslí, a tak se urychleně vydávám nahoru do kopce pryč od jejího území. Jdu až k vraku transportéru, kde se prý dá pohodlně přenocovat. Jestli je to past, tak jsem v hajzlu, ale přesto zapadnu do vozidla a způsobně za sebou zavřu dveře. Jen se nadlábnu a za zvuku dešťových kapek, které bijí do oceli transportéru, usínám vyčerpáním.
           Rána nejsou jednoduchá. Kór v Zóně. A nepomáhají tomu ani kafové kuličky. Nezdržuju se jídlem, protože nejbližší tábor je půl dne chůze odsud. Rychle si sbalím, vezmu do ruky kus chleba z batohu a vydávám se na cestu. Moje postava zahalena v kabátu a kapuci si razí cestu skrze provazce dešťových kapek. Občas se k muzice přidá i hrom a blesk. Cesta je rozbitá a všechno okolo je ve vyblitých odstínech žluté, zelené, hnědé a šedé. Jen obloha je téměř černá, a tak panuje šero. Po pár hodinách chůze mi promoká kabát a mokrá látka se pomalu lepí na suché oblečení, které je teď už mokré a studené a lepí se mi na kůži. Jen nohy jsou v suchu, ale to je malá útěcha.
           Do cíle cesty mi zbývá podle odhadu asi půlhodinka, když se začne kromě deště a hromů ozývat ještě vytí. Ale hlubší a dunivější než psí. Zrychluji, ale není to příliš snadné, a tak po několika desítkách metrů zpomaluji na původní tempo. Chyba.
           Blesk prosvítí šero a odhalí velké tmavé siluety, které se blíží mým směrem. Jsou čtyři, ale přesto mám předtuchu průseru. Pro případ, že by mě opravdu sledovaly, házím na zem hrst kovových ježků, které jsem objevil v přihrádce v transportéru. K ničemu jinýmu mi stejně asi nebudou. Jakmile první ježek dopadne na zem, rozebíhám se.
           Několik stovek metrů běhu a zastavuji. Vlčiska jsou už celkem blízko. Vytahuji vysílačku a tichým hlasem s náznakem hysterie do ní zahlásím. ,,Tady Šedý. Stalker potřebuje pomoc, jsou tu pseudovlci. Potřebuju kurva pomoc!“ vysílačku hodím do kapsy, pozadu couvám a mířím na blížící se zvířata. Jedno kulhá, takže ti ježci snad nebyli vyhozený prachy…
           Blíží se pomalu a obezřetně. Ale přesto se mě nesnaží obklíčit, tak sebejistí jsou. Je jasné, kdo koho tu bere za lovnou zvěř, přesto se musím trochu nutit, než nejbližšímu pseudovlkovi pošlu dávku kulek. Dostává čtyři nebo pět zásahů, na chvíli se zastaví a vypadá natolik překvapeně, jak může vlčí stín velikosti člověka být překvapený. Přesto jde, byť s očividnými obtížemi, dál. Zbylí tři vlci na svého soukmenovce kašlou, přesto mu posílám ještě jednu dávku. Rychle měním zásobník dokud můžu, protože šelmy se zastavily a trochu zvědavě koukají na mrtvého soudruha. Zvědavost se mění v zuřivost a podle toho harmonický zvuk deště nahrazuje vrčení tří pseudovlků.

           Přibližují se rychleji, ale stejně nespěchají. Srdce mám až v krku a divím se, že plíce ještě stíhají.
      Jeden z vlků se z ničeho nic rozeběhne. Zvedám zbraň výš, abych zasáhl vlka ve výskoku.
           Nenávistný výkřik padesátikalibru a vlk zmizí. Kulky z Abakanu jen rozvíří vzduch a zmizí v dáli. Ke kapele dvou pušek se s dunivým řevem přidává i těžký kulomet. Kulky mi hvízdají nad hlavou a trhají zbylé vlky a zem okolo nich. Po zhruba půl minutě řevu kulomet utichá. A v trávě čvachtají boty několika lidí. Já sám pořád nedůvěřivě mířím na bestie, dokud mě někdo neosloví.

      ,,Hej, Šedej, žiješ?“
      ,,Andreji…?“

           Nečekal jsem, že trocha pomoci, kterou jsem základně poskytl, přiměje kluky, aby poslali kavalérii s Andrejem v čele. Zasraný bahnem sedám na korbu džípu a poslouchaje zpěv motoru v dešti se vydávám na několikaminutovou cestu autem do tábora.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /9 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Kanyapi1
      Scarecrow1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).