Duší celkem: 1055
Přítomných duší: 6
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Vzpomínky?
      Aquarius

      13. srpna 2009

       
      Kap… Vzhlédne od rozečtených novin. Otočí se k oknu. Kapka, na kterou zaměří svou pozornost, se líně klouže po vodním potůčku, jejž vytvořily první kapičky na skleněné tabuli. Dívá se skrz okno, ale nevidí svět, ve kterém žije. Slyší něčí hlasy, ale neuvědomuje si, že je to jen v jejích myšlenkách…

      Seděla na suché trávě, opřená o starý strom. Cítila něco ve vzduchu, ale zatím tomu nevěnovala pozornost. Lehký vítr si pohrával s jejími dlouhými, uhlově černými vlasy. Měla zmatený výraz ve tváři. Oči těkaly ze strany na stranu.
      “Ahoj,” otočila se a uviděla muže, jak jde pomalu k ní. „Jsem od policie.“ Vytáhl z kapsy průkaz. Sedl si vedle ní. Nic neříkal. Bylo slyšet jen ptáky, kteří poletovali kolem, a větve stromů narážejících o sebe. Tato situace, plná napětí a čekání, jí začala být velmi nepříjemná.
      “Co po mně zase chcete?!“ zeptala se ne příliš potichu. „Už jsem jim to řekla.” Podívala se na něj a zjistila, že on už ji nejspíš nějakou dobu pozoruje. Sklopila oči. Měl tak pronikavý pohled.
      “Promiň, ale potřebuju, abys mi všechno řekla od začátku. Všechno!”

      Oba dva opět utichli. Nechtěla se na něj podívat, bylo jí jasné, že ji zase sleduje. Očividně chtěl zjistit, na co myslí. Ale on nemá ty správné schopnosti.
      „Nechci si tím projít zase od začátku,“ řekla potichu. Jeho pohled jasně říkal, že ji chápe, ale nic jiného jí nezbývá.
      Koukla se na něj. Jedna slza se skutálela po její tváři. Odvrátila obličej. Plakala. Čekal, až začne sama mluvit. Myslela si, že to nikdy nikomu neřekne.

      „Seděla jsem tady v parku, u tohoto stromu. V ten den bylo hnusný počasí. Nepršelo, ale bylo zamračeno a foukal vítr. Vždycky tady byl klid, stejně tak i tehdy, slyšela jsem pouze odněkud z dálky děti, které si hrály. Opřela jsem se o strom, tak jako teď. Byla jsem unavená, a tak jsem málem usnula. Uvědomila jsem si, že něco nehraje. Ptáci přestali zpívat. Ochladilo se. Možná to bylo přicházejícím deštěm, ale já si byla čím dál víc jistá, že to bylo něčím jiným,“ na chvíli se zarazila, jakoby neměla dost sil mluvit dál, ale nakonec pokračovala:

      „Zaslechla jsem kroky. Vlastně se to nedalo nazvat kroky, ale spíš cupitání. Bála jsem se, já vím, že to zní divně, ale prostě jsem měla strach. Pak jsem uviděla, jak vyběhla – „
      „Malá holčička,“ odtušil.
      „Jo. Malá holčička. Měla dlouhý blonďatý vlásky, po jakých určitě toužila většina dívek. Rozeběhla se ke mně. Já jen udiveně koukala, byla to cizí holka, nic jsem nechápala. Přišla až těsně ke mně a potichu mi zašeptala do ucha: ´Pomoz mi, prosím!´. Zeptala jsem se, co se stalo, a myslela přitom, že si třeba odřela koleno.“
      „Ale nebylo to jen odřené koleno…,“ prohodil.
      Zavrtěla hlavou. Jistěže nebylo. „Třásla se jak osika. Nikoho tak vyděšenýho jsem snad ještě neviděla. Otevírala pusu, že mi odpoví, ale místo toho začala děsivě řvát.“ Při vzpomínce na jekot se opět rozbrečela.
      „Bylo to strašný… Vůbec jsem nevěděla, co dělat! Neměla jsem ponětí, co se to děje,“ mluvila hlasem naplněným hysterií. Teď už brečela naplno a vyprávěla mezi mohutnými vzlyky.

      „Křičela, měla vykulený oči a při tom se dívala na mě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila – „
      „Že se nedívá na tebe, ale za tebe?“
      „Přesně tak. Otočila jsem se. Stál tam. Oblečenej do dlouhýho kabátu a s kapucí přehozenou přes obličej. Viděla jsem jen ten jeho úsměv. Úsměv, kterej bych nepřála nikomu vidět. Něco se zablejsklo. V ruce měl nůž. Chvíli jsem tam jen tak seděla. Připadalo mi to prostě neskutečný, myslela jsem, že se každou chvíli musím probudit. Pak mi došlo, že pokud něco neudělám, udělá on něco jí anebo nám oběma. Vzala jsem do náručí malou blondýnku. Nebránila se. Utíkala jsem jediným možným směrem, směrem, odkud přišla. Chlápek byl překvapenej, ale brzy se vzpamatoval a utíkal za náma. Běžela jsem opravdu rychle. Možná to byla, jak se říká, osudová chyba. Zakopla jsem o něco měkkýho. Ztratila jsem rovnováhu a spadla. Holčička mi vyklouzla z náruče. Myslím, že musela narazit do kamene, protože jí tekla z čela krev. Chtěla jsem zjistit, o co jsem zakopla. Málem jsem začla zvracet, když jsem uviděla malé, krví zalité dítě. Musela jsem se ale vzpamatovat. ´Poběž!´vykřikla jsem a chytila ji za ruku. Víte, nemusely jsme běžet moc daleko, protože dál už byly děti se svými rodiči. Ona tam ty svoje ale neměla. Šly jsme hned na policii.“

      „Řekli ti už, kde je teď?“
      „Jo, ale neřekli mi to přesně. Prej někde tady ve městě, v dětským domově.“ Už nebrečela. Něco hodně zásadního jí tu nesedělo. Nelíbil se jí pohled, jakým se na ni díval. Ten záblesk v očích. Těsně před smrtí, která následovala, uviděla ten úsměv. Úsměv, který patřil vrahovi.


      Probere se ze svého zamyšlení. Nemohla to vědět, ale byla si téměř jistá, že se to takhle opravdu stalo. Očima znovu přelétne článek o zavražděné dívce v parku pod stromem. Blonďaté vlasy si odhrne z bílého čela. Čela, na kterém má malou jizvičku. Podívá se z okna dětského domova. Déšť pomalu ustává a na zemi teče několik potůčků. Čvacht… čvacht… Zaslechne kroky bořící se do bahna. Zahlédne stín. Přemýšlí, jestli opravdu ptáci přestali zpívat. A doufá, opravdu doufá, že tichý smích, který slyší, je jen její fantazií…

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /3 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Kanyapi2
      Lutus2
      Matob2
      Odileth1
      Shaunee1
      Teatria1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).