Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 0
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Mytologie – Slovanská mytologie
      Perilan

      4. dubna 2018

       
      Po výletu za starými Mayi a Skandinávci se podíváme na něco Čechům bližšího: na slovanskou mytologii.

      Slovanská mytologie je na tom v porovnání se svou skandinávskou příbuznou, o které psala naposledy Moire, v lecčems o poznání hůř. Seveřané měli svého Snorriho Sturlusona, zatímco o naších předcích ani není známo, zda měli nějakou vlastní alfabetu dřív, než přišli z jihu solunští bratři Konstantin a Metoděj. Měli také svou původní Eddu – i o tom si my jako potomci Slovanů můžeme nechat jen zdát.
      První písemná zmínka pochází od slavného Hérodota, který popisoval jakýsi (doteď neidentifikovaný) kmen Neuri, jehož muži se po několik dní každého roku proměňovali ve vlky. Správná interpretace tohoto tvrzení je doteď nejasná – a podobně je na tom v mnoha ohledech celý svět starých Slovanů.
      Největší ránu původní podobě slovanských mýtů zasadila christianizace. Staré náboženství, jeho symboly a svátky, se ukázalo příliš životaschopné, než aby je nová víra nahradila, a křesťanství nemohlo nabídnout vše, co prostý lid potřeboval. Křesťanští kněží tak dlouhou dobu, a nikdy ne zcela úspěšně, bojovali s fenoménem dvojí víry, který měl za následek zploštění původního mytologického významu lidových slavností a pověr.
      Vzniklo chabé povědomí o tom, že jisté události se musí slavit v určitém pořádku a jisté písně se musí pět. Důvody ‚seshora‘ pro to postupně vymizely a bohové toho kterého slovanského pantheonu přijali své nové jméno zapadající do křesťanské tradice.

      Rekonstrukci slovanských mýtů (která není kompletní a není jisté, zda vůbec kdy bude) umožnily právě čilé a životaschopné symboly jednotlivých bohů, od jejichž aktivity se odvíjel každoroční život našich předků. Jména se měnit mohou, ale aspekty jen velice těžko. A právě staré zvyky a obyčeje, které přetrvaly a valnou většinou se staly součástí křesťanské tradice, v sobě stále skrývají počínání pohanských božstev a jejich vzájemné vztahy. Druhou stranou víry a života Slovanů byly pověsti a pohádky, které jsou dnešním lidem přece jen bližší než jména zapomenutých bohů. Patří sem nejen opěvování hrdinských činů, například ruské byliny, ale také příběhy o fantastických bytostech. Každý aspoň tuší, co nebo kdo je Baba Jaga, všichni jsme slyšeli o rusalkách, vílách nebo upírech. Méně známí (nikoli méně zajímaví) jsou už domovojové nebo voďanojové (na které si mimochodem překvapivě vzpomněli tvůrci hry Lionheart).
      Nic z toho ale, byť si to plně zasluhuje náš zájem a leccos může být inspirující, není pro vykreslení slovanské mytologie příliš důležité, ústně tradované příběhy nejsou mýty samy o sobě. Postrádají hlubší poselství a neměnnost, naopak prokazují značnou variabilitu prakticky kmen od kmene. Především ale postrádají důležitý význam pro běžný život prostého obyvatelstva. Na upíry jistě většina z nich věřila, ale lze se dohadovat, zda někdo z nich nějakého kdy viděl – a jaký dopad to na celou společnost mohlo mít, pokud ano. V úrodu naproti tomu doufali všichni; a výsledek své snahy a nadějí pak také spatřili. A s tím vším, od příchodu jara přes oslavu sklizně až po příchod zimy, bylo spjato počínání bohů.

      V dnešní době neznáme žádnou přesnou podobu původního proto-slovanského nebo ještě dále proto-indoevropského pantheonu, z nějž později vzešly pantheony patřící jednotlivým slovanským kmenům. Logika nicméně říká, že existovat musel; my do něj můžeme zahrnout nejméně dva bohy, Svaroga a Peruna. Druhý jmenovaný je nejvážnějším kandidátem na pozici nejvyššího božstva Slovanů, byť v některých oblastech jeho pozici zastávali jiní: někdy právě zmíněný Svarog (někdy pokládaný za demiurga, boha-tvůrce), jindy Rod, Svarožič, Svantevit nebo Triglav.
      I přes četné zmatky v tom, co který bůh přesně zastával, se dá s jistotou říct, že bohové obecně mohli za všechno na světě. Nikoli však přímo oni, spíše vztahy mezi nimi, které se opakovaly s železnou – čtěte roční – pravidelností.
      Velice významnou dvojící bohů byli Perun a Veles, kteří se v pozdějších neslovanských písemných zdrojích objevovali vždy pohromadě a mezi nimiž vládla valnou většinu času nesmiřitelná nenávist. Ze všech slovanských bohů byl později pouze Perun, nebeský bůh hromu a blesku, srovnáván s křesťanským Hospodinem, zatímco na Velese, boha země, vod a podsvětí, zbyla role Ďábla. Podle jedné verze byl svár mezi bohy rozpoután zcizením ženy, zde Slunce: jakmile sluneční kotouč zapadl za obzor, znamenalo to, že Veles obral soka o manželku, kterou však Perun vzápětí, při svítání, získal znovu zpět. Urovnání sporů velkých bohů zastaly Perunovy děti, Jarilo (vychován Velesem) a Morana, jejichž svatba nastolila ‚klid zbraní‘ a zajistila dobrou úrodu. Přeloženo: Perun neměl proti komu rozpoutávat bouře, které by zároveň ohrozily sklizeň.
      Ani období míru netrvalo dlouho; Jarilo se vzápětí provinil nevěrou a byl pomstychtivou Moranou odejit zpátky do podsvětí, díky čemuž měl jeho otčím Veles zase o jednoho nepřítele – Peruna – víc. Morana bez svého manžela, boha plodnosti, přinesla na přírodu kolem sebe chlad a proměnila se v hrůznou bohyni temnoty a zimy, aby na sklonku mrazů zemřela a později se znovu narodila.
      Mocných slovanských bohů bylo samozřejmě mnohem víc, na desítky, a o všech se mluvit nedá. U mnohých, například u Svarožiče nebo Svantevita, není ani jasná jejich přesná role.
      Důležité pro pochopení starých Slovanů ale je, že jejich počínání bylo cyklické a vše se opakovalo, aby si jejich vyznavači rok za rokem vysvětlili bouřky a úrodu, stejně jako příchod jara i zimy.
      Mnoho božstev se stalo obětí všelijakých spekulací – při rekonstruování ztracených mýtů je značné nebezpečí, že dojde ke katastrofálnímu omylu.
      Jako jednoho za všechny lze uvést Bělboga, který je leckde prezentován coby partner Černoboga, jednoho z dalších kandidátů na pozici slovanského demiurga. Pravdou ale je, že je pouze divokou spekulací: zkrátka se předpokládalo, že je-li nějaký černý bůh, musel rozhodně existovat i jeho opak.
      Podobně tak i Radegast, jehož jméno si mimo jiné vypůjčil Tolkien pro jednoho z Istari, je pouze předpokládaným bohem pohostinnosti, soudě dle snadno rozluštitelného významu jména, tedy ‚drahý host‘. Faktem nicméně zůstává, že ve svatém městě Radegast stál prokazatelně chrám boha Svarožiče. Zajímavostí – kterou mohou symbolizovat výše zmínění Triglav a Svantevit – je fakt, že početná božstva slovanských pantheonů obyčejně mívají více než jeden aspekt. Jako příklad stačí Morana a její odlišné role během roku, kdy jednou spolu s Jarilem zaručuje úrodu, jen aby později přinesla zimu.

      A jak vlastně podle Slovanů svět, kde bohové vládli, vypadal? Mytologické představy o jeho podobě mají stejný základ jako názory mnoha jiných indoevropských kultur. I zde je to světový strom, dub, méně častěji borovice, se třemi ‚patry‘: korunou (nebesa, říše bohů), kmenem (říše smrtelných) a kořeny, kde byla země mrtvých, panství Velese.
      Z horizontálního hlediska byl svět samozřejmě jedna obrovská plošina, v jejímž středu byla říše bohů a smrtelníků, obehnaná kolem dokola mořem, za kterým ležela země mrtvých. Ve folklórním znění znamenaly cesta za moře a návrat zpět symboly smrti a znovuzrození, což výmluvně ukazuje každoroční jarní putování Jarila, kterým z věčně zelených plání podsvětí přináší jaro, aby se pak na podzim nedobrovolně vracel díky hněvu Morany zase zpět.
      Také geografické vidění světa mělo své rozdělení, a to podle čtyř světových stran. Je pravděpodobné, že i to symbolizují tříhlavý Triglav a čtyřhlavý Svantevit.

      Geneticky je nás čistě slovanského původu už nejspíš výrazně méně než polovina, ale staré obyčeje nemají ve zvyku dívat se na DNA. A tak slavíme křesťanské Velikonoce, při kterých zdobíme vajíčka a pleteme pomlázky, jimiž pak terorizujeme okolní dívky a ženy, ale přitom málokdo z nás ví, že oba zvyky, stejně jako název ‚Veliká noc‘, pocházejí z pohanské oslavy konce jednoho lunárního roku a příchodu dalšího.
      Že prorok sv. Eliáš je dědicem Peruna a že ani Vánoce k nám nepřineslo křesťanství, pouze tehdejší slavnost přejmenovalo: během nejdelší noci roku se podle Slovanů rodil mladý bůh nesoucí Slunce, Dažbog.
      Bystrý čtenář si jistě povšimne, že v článku se vícekrát objevují slova jako verze, teorie, možné nebo pravděpodobné. Bohužel to jinak nejde – je zatím nemožné všechno určit zcela exaktně, a mým cílem ostatně ani nebylo vyložit vám vše ze slovanské mytologie. Když jsem hloupě kývnul na nabídku naší něžné polovičky v redakci a dal se do psaní článku, uvažoval jsem, jaký to má asi smysl, pro mě, a především pro čtenáře z DA, serveru, kde se hraje RP všelijakého zrna.
      Slovanská mytologie je a patrně ještě dlouho bude hřištěm teorií; je v ní mnoho nejasného, nepotvrzeného, a sama je mnohým z nás jako Čechům a Slovanům, blízká, sympatická. Zběžný náhled do nitra světa našich předků si zasluhuje naši pozornost už jen proto, že by člověk měl vědět, kolik z jejich zvyků v nás zůstalo.
      Akademici by vás za prohlášení nějaké divoké domněnky pravdou možná toužili nechat roztrhat koňmi, ale pokud vás malý výlet do reálií starých Slovanů inspiroval, můžu vás ujistit, že na poli fantasy a fantastiky obecně vás nic takového nečeká. Pojetí jejich života a víry může být dobrým předobrazem nebo inspirací pro vaši tvorbu – prázdná, nevysvětlená místa, kde se navzájem po hlavách přetahují rozličné teorie, k tomu někdy přímo vybízejí.

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).