Duší celkem: 1053
Přítomných duší: 2
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Souboj Titánů
      Perilan

      10. dubna 2018

       
      Ambiciózní remake nestárnoucí klasiky a film, který má ukázat, zda je Sam Worthington jenom kometa, nebo nová stálice. A taky ukázka toho, jak si hollywoodský Hurvínek představuje válku olympských bohů.

      Antické reálie v posledních letech americkým autorům příliš nejdou. Po výborném Gladiátorovi přišla nepodařená Trója, děsivý Král Artuš, jen lehce nadprůměrné zpracování komiksu 300: Bitva u Thermopyl a teď i nový Souboj Titánů. Zbývá jen doufat, že poslední počin znamená konec sestupné tendence kvality a vše už půjde jen a jen nahoru. Pravdou taky je, že o moc víc dolů už to stejně nejde.

      Je tak trochu problém někde začít, protože novému spektáklu se dá vyčíst až na čestné výjimky vlastně úplně všechno. Souboj Titánů trpí v prvé řadě špatně léčitelným neduhem všech předělávek: je předvídatelný, a nejde o předvídatelnost toho druhu, že víte, co se stane po příštím střihu, ale že víte, co bude na úplném konci. Jsou filmy, které se s tím vyrovnaly víceméně se ctí, například Dannyho parťáci. Tady takový případ nenastal.
      Nevadí, je to pochopitelné, že u obzvlášť profláklého příběhu se novoty dělají špatně. Bohužel, záhy po úvodních titulcích vyvstávají další potíže. Je velmi pravděpodobné, že většina diváků během několika minut upadne v čirý úžas:
      to když se vypravěč pustí do líčení, jak to na světě chodilo, než se vlády nad ním ujali olympští bohové. Člověk nemusí být právě expert na starořeckou mytologii, aby pochopil, že je tu něco špatně. Na instantní upgrade dějin anebo reálií předloh jsme u amerických filmařů všichni celkem zvyklí, ale autoři Souboje Titánů jsou pravděpodobně první, kteří se z gruntu vrhli na překopání celé kosmogonie.

      Bezuzdným znásilněním antických pověstí nicméně zábava nekončí. Přestavba od střechy směrem k základům je totiž pro nový Souboj Titánů obecně charakteristická: z původního děje zbyly jenom základní záchytné body cesty za poražením Krakena. To je výjimečně nešťastné, protože si tím scénáristi zajistili výše zmíněnou naprostou předvídatelnost toho, co se musí stát, a zároveň pro film získali jakýsi, čtenáři prominou, WtF punc, pokud jde o zbytek příběhu a jeho nepochopitelný vývoj i podtext.
      (Bezkonkurenčně první místo tu zaujímá příběh o zplození Persea, který je mixem mezi dobýváním Hory Osudu a zplozením Artuše, jak je prezentoval televizní film Merlin z devadesátých let.)
      Za tahem autorů, kdy z bohů a lidí značně nelogicky učinili nesmiřitelné protivníky, je možné hledat snad jen motiv odmítání víry v cokoli transcendentního, těžkopádná snaha vyjádřit, že nic takového není potřeba. Je to jen recenzentova čirá spekulace, protože stopovat myšlenkové pochody tvůrců je zde opravdu těžké.
      A tudíž: lidé jako společenství jsou sami o sobě silní, inspirativní a všehoschopní, ergo bohy nepotřebují, a tak jim samozřejmě půjdou dát přes hubu – i když je nad slunce jasnější, že to musí dopadnout přesně naopak. Tolik (pro fanoušky původního filmu) k absolutnímu významu slůvka remake. I samotná výprava filmu je katastrofální: jako by se autoři inspirovali Trójou, kdy se z devíti let dobývání staly pohodlné dva tři týdny. V Souboji Titánů je vše až groteskně uspěchané – rozličné postavy krmí diváky od počátku velkohubými výroky, že bohům je třeba se postavit. Činí tak obvykle nahodile, děj-neděj. Jako by nestačilo, že k popohnání Persea, aby se laskavě uráčil zachránit ostatním pozadí, použili tvůrci velice vágní deus ex machina, který se následně dějem klidně táhne jako sopel dál. Dílku nijak nepomáhají ani počítačově vyvedené bojové scény. Působí nudně, pomalu, rozvláčně, neefektně, a navíc znovu a znovu: stejně každý divák dobře ví, kdo to rozhodně přežije. Asi nejtragičtější – pro otrlce nejveselejší – moment nastává, když se Perseus podrobuje první lekci šermu. Dál už jen stačí přidat pár špetek typicky těžkopádného hollywoodského pathosu, několik do uší bijících hrdinských hlášek a smrtící mix smí ze střižny do kin. Die, ochraňuj nás.

      Hrůzostrašnou podívanou bohužel nezachraňují ani výkony jednotlivých protagonistů, ba právě naopak. Drtivá většina z nich je herecky plytká a nevýrazná; tváře se zapomínají už při východu ze sálu, natožpak aby se někdo zajímal o jména. Pravděpodobně nejhorší byla dvojice jakýchsi lovců, jejichž holá přítomnost na plátně pro mě doteď zůstává neřešitelnou záhadou.
      Jsou tu pouhé dvě výjimky, jediné světlé okamžiky celého filmu:
      už tradičně jistý Liam Neeson v dvojroli Dia a Háda, který především jako černý bůh podsvětí všechny
      své kolegy nechává daleko za sebou, a projevem poměrně příjemná představitelka Io, Gemma Arterton, na kterou se, když už nic jiného, aspoň docela hezky kouká.
      Sam Worthington v kůži Persea je kapitola sama pro sebe: jako polobůh propadá ze všech předmětů, a pokud se v tak nezdařilém spektáklu dá vůbec najít nějaké opravdu velké zklamání, byl by to asi on. Nedá se to přitom označit přímo za jeho chybu, Worthington není špatný herec – jen se pro roli namyšleného, arogantního a velkohubého hrdiny zkrátka vůbec nehodí.
      Tady zaváhala produkce, která měla obsadit někoho výrazově silnějšího a ne sázet na to, že se lidi přijdou do kina podívat na protagonistu Avatara, kde byla Worthingtonova role naprosto odlišná. Ke smůle celého filmu měl být právě Worthington hlavním tahounem děje a z velké části na jeho vrub padá celkový dojem nevěrohodnosti a uspěchanosti.
      Starému Perseovi z osmdesátých let nikdo nemusel věřit přerod v udatného reka – byl jím od prvních záběrů na plátně.
      Novému Perseovi scénáristi nařídili, aby se opravdovým machrem během příběhu teprve stal, a výsledek je katastrofální. Worthington téměř až do konce působí jako sedlák, který má meč v ruce omylem, vůbec to s ním ani neumí, ale přece to nějak zkusí a ono to půjde, vždyť je člověk jen napůl…

      Zatím jsem nový Souboj Titánů srovnával výhradně s nedávnými počiny, 300 a Trójou; stará předloha je totiž o parník dál úplně ve všem. Může nabídnout teď už nostalgickou hodnotu, kvalitní atmosféru, silnější herecké výkony, solidní výpravu, určitý respekt k řecké mytologii a v neposlední řadě taky hezčí Andromedu.
      Nepovedený remake má jen počítačovou grafiku na nijak oslnivé úrovni a s nevyužitým potenciálem, pár na hlavu padlých inovací klasiky a jako perličku na závěr orientální potvory na řeckých pláních.
      Celkové resumé dopadá mizerně, i když novinku postavíme do řady s 300 a Trójou, ke kterým má pojetím přeci jen blíž. Hezoun Pitt se jako Achilles líbit nemusel, ale po Perseovi se k němu diváci ještě rádi vrátí, a bojové scény, na kterých staví 300, jakkoli to byla podívaná mnohdy až moc nadsazená, se nudnému divadélku v Souboji Titánů chechtají z pořádně vysokého piedestalu.
      Fanoušci staré verze by film měli buďto vynechat, nebo za něj aspoň neutrácet peníze v kině a počkat na jeho výskyt na DVD/internetu, aby se o jeho úrovni přesvědčili.
      Ostatním odvážlivcům můžu jenom doporučit pevné nervy a ideálně notebook se zásobou mnohem lepších kousků, které si pustí, až se na plátno nebudou moct dál dívat.

      10%

      Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v květnu 2010.


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).