Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 7
V krčmách: 4

      Knihovna

      Krásná literatura

      Pojem jménem láska
      Anyen

      7. února 2006

       
      Chladné kapky dopadají na její hebkou pravidelnou tvář a k uším doléhají tlumené zvuky nočního města. Déšť jí smáčí lesklé kaštanové vlasy a v hlubokých oříškových očích se jí zračí slzy a ona tu tak sedí na lavičce uprostřed parku, sama jen se svými myšlenkami a bolavým srdcem. Jmenuje se Nathálie a nedávno jí bylo sedmnáct. Ale její život vůbec není takový, jaký většinou dívky v jejím věku mají... Posledních několik minut si v hlavě promítá minulost a přemýšlí o věcech, co byly, jsou a možná i budou... Ještě teď si zcela živě vybavuje tu noc, tu jejich první...
      Kryštofa potkala jednoho dne na kursu španělštiny a nechala se od něho bez nějakého váhání pozvat na rande. Kryštof byl bezpochyby idol spousty děvčat. Měl světle plavé vlasy, mandlovou pleť a sytě zelené oči. K tomu ještě vkus, charisma a bohaté rodiče. Nathálie ani pořádně nevěděla, jak se to stalo, ale večer najednou seděla v jeho pokoji na posteli a nechala se vášnivě líbat... ‚Ale co?‘ pomyslela si při tom suše, ‚Vždyť je to takhle asi normální.‘
      Nathálie vyrůstala ve společnosti, kde se považovalo za normální snad všechno. Teda až na věci, které normální skutečně byly, ty se totiž braly jako něco nenormálního a směšného. Nathálie byla dcerou známého fotografa a úspěšné novinářky. Matka ale od nich utekla za lepším do Ameriky, když bylo Nathálii pouhých devět let, a otec si od té doby začal kupovat její přízeň. Splnil jí všechno, co jí na očích viděl, jen aby jí nějak vynahradil to, že na ni nemá čas. A tak Nathálie vyrůstala rozmazlována, bez větší výchovy a v pochybné společnosti otcových přátel, kde se za ta léta setkala s mnohým. A tak nebylo divu, že jí věci, které by jiní odsoudili, přišly normální.
      Kryštof měl na věc zřejmě podobný názor a šel prostě rovnou do toho. Navíc to pro něj neznamenalo nic víc než jen další část jeho velké hry, hry života... Jeho bohatí rodiče podnikatelé mu již od dětství vštěpovali podivné zásady smetánky. Naučili ho, jak si kupovat společnost a jak s ní pak manipulovat. Kryštof brzy pochopil pravidla téhle hry a s velkým potěšením ji začal hrát. V jednom kuse žil v přetvářce a nic, co kdy udělal, nemyslel zcela upřímně. Ostatní lidé pro něj byli jen figurky ve hře, se kterými si pohrával jen do doby, co se mu to hodilo...
      „Já to s tebou nemyslím vážně!“ zašeptal Kryštof bez obalu Nathálii do ucha mezi polibky.
      Ona se však jen pousmála: „Já s tebou také ne.“
      Kryštofa to trochu zarazilo, ale nedal na sobě nic znát a namísto toho to zkusil znovu: „Já jsem hroznej hajzl, neumím být upřímnej.“
      Nathálie mu na to věnovala další láskyplný úsměv a hlasem plným něhy odvětila: „A ty si myslíš, že tenhle úsměv upřímný byl?“ Byl v tom však slyšet podtón ironie.
      Tohle rozhodně nebylo něco, na co byl Kryštof zvyklý. Všechny jeho dosavadní holky ho zbožňovaly a nadbíhaly mu, jak jen mohly, a pak nemohly pochopit, že si s nimi jen tak trochu pohrál a pustil je k vodě. Nebylo tedy překvapivé, že jej Nathaliino chování vyvedlo z míry. Zároveň ho to však zaujalo. Nathálie byla vůbec první holka, která ho bavila. Ty ostatní byly jen takové ty figurky v Člověče, nezlob se!, ale Nathálie byla jiná... Byla daleko víc než jen pouhá figurka, byla hráč...
      Když tu teď takhle sedí sama se zlomeným srdcem v temném parku osvětleném pouze několika pouličními lampami, uvědomuje si, jak byl jejich vztah absurdní a zvrácený... Jeden druhého nemiloval, nebyli k sobě upřímní, lhali si do očí, podváděli se...Vzpomíná si, že jednou se dokonce pokoušela svést jeho otce, ale Kryštof jí v tom pohotově zabránil. Nepodařilo se mu už však překazit to, aby nesbalila jeho nejlepšího kamaráda... ‚Snad bych ho ale nelitovala!‘ napomene se najednou polohlasem, který se vytratí do noci, ‚Vždyť on se taky vyspal s každou, kterou potkal.‘ Pak chvíli hledí na temné stíny stromů a snaží se vzpomenout, kdy se to v ní zlomilo...
      Jednoho dne si Nathálie něčeho všimla... Nějak jí došlo, že ty holky, kterými vždy opovrhovala; ty holky, jež se snížily k tomu, že se zamilovaly; že právě ty holky jsou mnohem šťastnější než ona. Najednou si uvědomila, že by věci mohly být jinak a chtěla poznat, jaké by to bylo.
      „Víš, co mě napadlo?“ zeptala se jednoho večera Kryštofa, když spolu seděli v baru a když už měla nějakou tu skleničku alkoholu v krvi.
      „Nevím...“ odvětil jí na to maximálně znuděně.
      „Napadlo mě, že bychom s naším vztahem mohli něco udělat.“
      To už v Kryštofovi vzbudilo trochu pozornosti a zeptal se jí: „A co jako?“
      „No myslela jsem, že bychom do něj mohli vdechnout trochu upřímnosti a lásky a ...“
      Kryštof jí ale nenechal ani domluvit a jen se tomu pobaveně zasmál. „Tobě asi přeskočilo, co?“ Ale když si pak všimnul výrazu jejího obličeje, uvědomil si, že to myslí vážně a přestal se smát: „No tak dobře... Klidně si tu svoji lásku a upřímnost jdi hledat... Ale jinam... U mě ji totiž nenajdeš.“
      Nathálie na nic nečekala, dopila zbytek whisky ze sklenky a s neurčitým výrazem ve tváři se zvedla k odchodu.
      „Stejně se ke mně dřív nebo pozdějc vrátíš, kotě!“ křiknul na ní s ledovou jistotou ještě, než odešla.
      Netrvalo to dlouho a Nathálie si našla nového kluka. Jmenoval se Patrik a byl celkem hezký, ale jinak zcela obyčejný devatenáctiletý mladík... Možná byl o něco citlivější a romantičtější než jeho vrstevníci. Ale to nebyly vůbec podstatné věci, hlavní totiž bylo, že Nathálii miloval a ona ten cit brzy poznala také... Nikdy si to nedokázala představit. Láska pro ní byl vždy jen pouhý prázdný pojem, ale tohle bylo něco tak nepopsatelně nádherného... Stačilo, že mohla být s ním, a už cítila božskou euforii, natož když ho pak ještě mohla líbat a milovat... Patrik se stal jejím světem a ona si už bez něj život nedokázala představit.
      Jenže žádná růže nekvete celý rok... A ona tu najednou trčí venku v dešti se zlomeným srdcem a hrozně to bolí... ‚Vždyť jsme byli tak šťastní!... Proč já?... Proč musel odletět žít do Austrálie?... Proč je tak bolestné žít?‘ Hlavou se jí honí zmatené myšlenky a ona přemýšlí o tom, co bude dělat... Nabízejí se jí dvě možnosti. Buď může dál žít citem a s vášní, ale riskuje tím, že každé štěstí zaplatí i bolestí. Nebo se vrátí ke svému starému životu. Láska se pro ni stane opět jen pojmem a ona si znovu nasadí onu masku přetvářky. Ale když do svého srdce nepřipustí city, nic už je nezraní... Chvíli ještě poslouchá šumění deště a pak se rozhodne...
      O hodinu později již stojí ve stínu starého dubu, který ji alespoň trochu kryje před deštěm. Ale stejně je již tak prokřehlá, že už je jedno, jestli na ní dopadne o několik kapek vody méně. Otře si uplakané oči a na mobilním telefonu vyťuká číslo... Chvíli to nechá vyzvánět...
      “No ahoj, lásko! Copak potřebuješ v tuhle hodinu?“
      „Pojď ven! Čekám na tebe před bránou.“
      „OK. Tak moment, baby.“
      Za necelé tři minuty se ze tmy vynoří hezký kluk a bez rozmýšlení Nathálii přitiskne k sobě a políbí ji: „Jsem ti říkal, že se zase vrátíš. A ani ti to tak dlouho netrvalo...“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /12 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Aandromeda1
      DonSimon1
      Elfiperi2
      Ferro_the_King1
      Hrun1
      Jboubi2
      Juker1
      Kanyapi1
      Lutus2
      Meladyanne1
      Milwa1
      Mofik2
      Nagyn3
      Nefer1
      Nosferatu1
      Perilan1
      Skya1
      Susanne1
      Teranell1
      Trpasle1
      Winitar3
      Zarabeth1
      Zarathustra2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).