Duší celkem: 1079
Přítomných duší: 1
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Pod tisícem hvězd
      Scarecrow

      23. srpna 2015

       
      Mlčky kráčeli nočním lesem. Byl to les jako žádný jiný, nebyl ze světa živých. Ve větvích jeho stromů nesídlili ptáci. Jeho jako smrt chladný vzduch nyní nečesala křídla netopýrů. Matně zářící oči ve tmě nepatřily zvěři. Noční temnotou se vlnily stíny, tiše skučely, žalostně naříkaly. Vztahovaly ruce k procházející dvojici a jejich nehmotné paže se při tom vlnily a natahovaly. Stíny by se byly poutníků zmocnily, nebýt louče, kterou nesl první z mužů.
      Byl starý, musel pamatovat mnoho zim, jeho tvář byla proťata nesčetnými roklinami hlubokých vrásek. Zdál se být malý a starý, v jeho očích se však odrážel zdravý duch a také moudrost celých pokolení, byl to pohled starší než jeho zchátralé tělo.
      Mladý muž, který jej následoval, působil naproti tomu otupěle. Pohled měl prázdný a chladný. Netečně hleděl na stínové netvory, kteří je ze všech stran obklopovali. Jedinou hranicí mezi přízraky a muži bylo světlo pochodně.
      Temnota zesílila, nehmotná ústa stínových tvorů začala vyluzovat slabé zvuky. Hlas každého stínu byl příliš nejasný a slabý. Po chvíli se však hlas tisíců stínů slil v jeden jediný šumivý a hrůzu nahánějící šepot. Mladší muž se náhle zastavil a zahleděl se do temnoty za sebou, začal naslouchat hlasu temnoty. Stařec jej silně uchopil za zápěstí a trhl.
      „Pojď, pokud opustíš světlo a sejdeš z této cesty, staneš se jedním z nich a vše bude ztraceno.“
      Mladý muž přikývl a následoval svého průvodce, stínům již nevěnoval jediný pohled.
      Cesta trvala možná pár úderů srdce, možná celý lidský život, v temném lese byl běh času jakousi nepřirozeností narušující věčnost tohoto místa. Jeho plynutí nebylo snadné, avšak ani potřebné sledovat.
      Před muži se náhle objevilo světlo. Vycházelo z kuželovité stavby lavvu pokryté kůžemi a kůrou.
      „Jdi domů,“ promluvil náhle stařec, když dorazili před stavení. „Tví rodiče na tebe čekají.“
      Mladý muž přikývl, jeho obličejem prolétl náznak radosti. Vydal se ke vchodu do lavvu, udělal krok, druhý, prošel kolem starce. Zastavil se těsně před kůží zakrývající vstup, otočil se zpět ke starci. „Co má žena?“
      „Musíš tu na ni počkat, jednou sem za tebou přijde.“
      Mladý muž přikývl, obdařil starce krátkým vděčným úsměvem a zmizel za kůží.
      Stařec si povzdychl, otočil se k lavvu zády a pohlédl zpět k lesu.
      Jeden z přízraků opustil jednolitou změť očí a údů. Odvážil se blíže ke světlu, než jakýkoliv jiný z přízraků. Černá postava byla o dobré dvě hlavy vyšší než stařec, její oči svojí září připomínaly dvě opuštěné hvězdy na temném nebi. Stařík obdařil troufalce nevrlým pohledem. Už, už se chystal namířit proti němu louč a zahnat jej zpět do temnot, když stín poznal.
      „Medvěde? Ty?“
      Přízrak přikývl.
      „Nečekal bych, že bys zrovna ty nenalezl cestu z temnot!“ řekl pohnutě, napjatě čekaje odpověď.
      Stín sklonil přízračnou hlavu, chvíli trvalo, než zformoval potřebná slova, jež poté pronesl skučivým hlasem. „Všše sse změnilo, Věčný. Přiššel jssem o ssvoji moc a zabili mě.“
      „Zabili? Tebe?!“ vyhrkl stařec, „jak?“
      „Ssám brzy sshledáš, žže je zde někdo nový, mladý a plný ssíly. Chce vššechnu moc pro ssebe. Nejssem ssám, kdo mu podlehl.“
      „Nejsi sám? Kdo ještě?“
      Z temnot okolo starce vystoupilo dalších deset stínů. Nevěřícně hleděl do tváří mrtvých přátel. „Jedenáct... to znamená...“
      „Žiješš už jen ty a Ježek,“ promluvil stín po mužově pravici. „Mussíšš ho před ním varovat.“
      Věčný v duchu proklel své staré kosti.

      ***

      Naslouchal rytmickému tlukotu srdce. Vnímal hřejivé teplo a cítil vůni pálených bylinek. Zaměřil se na ně a myslí se k nim snažil proniknout. Věčný stál na planině a naproti němu stál sob ozdobený rituálními znaky. Byl to sob, z jehož kůže měl stařec vyrobený magický buben. Úkolem zvířete bylo od té doby pomáhat šamanovi najít cestu ze světa duchů. Zvíře jej vedlo lesem. Nyní již nebyl zalit temnotou, přesto to však nebylo nikterak slunečné místo. Jak postupovali dále, zvuky, teplo a vůně zesilovaly. V tlukotu srdce šlo brzy rozeznat hypnotické bubnování, ono teplo sálalo životem a vůně se mísila s ohněm. Následoval soba a nechával se obejmout všemi vjemy, jichž se mu dostávalo.

      ***

      Otevřel oči. Přestal bubnovat a poté pohladil vlčici, která jej schoulená u jeho zad hřála. Lavvu bylo zalité vůní spálených rostlinek, které přinesl. Pohlédl na rodinu zesnulého, který při posledním lovu utržil smrtelné rány v souboji s medvědem. Jeho tělo leželo zakryté kožešinami před šamanem.
      „Našel svoji cestu, nyní je se svými předky.“
      Vdova po lovci se slzami podala šamanovi kožený sak s odměnou za služby. Poté od své mladší sestry přijala tiše spící miminko, které před těžkou dobou, která jej nyní čeká bez otce, bezelstně uteklo do říše snů.
      Věčný vzal svoji odměnu, buben a s lehkým zaskučením se zvedl. Sáhl ke kraji ohniště a dotkl se popela z ohně, který nebyl tolik horký. Natáhl k dítěti ruku a načrtl mu na čelíčko prstem jeden ze starobylých znaků. „Tvůj otec na tebe bude hrdý,“ pronesl tiše. „Jednou jej spatříš, ale až za dlouhou dobu. Ve zdraví se dožiješ vysokého věku a tvých potomků bude jako hvězd na nebi.“
      Příbuzní se po sobě rozpačitě rozhlédli, šaman je s úsměvem uklidnil. „Za věštbu a požehnání odměnu nechci.“ Poté se zvedl a následován vlčicí opustil stan.

      ***

      „Ježek žije daleko odsud,“ přemítal nahlas, „ani nevím, zda k němu dojdu včas, a pokud ano, zmůžeme vůbec proti tomu mladému něco?“ Jeho pohled se střetl s vlčicí. „Nekoukej na mě tak, Hvězdo. Přece už pohltil moc jedenácti. Ježek je sice mladší než já, ale ruku na srdce, i tak je to starý dědek a jeho moc a rozum se beztak nikdy nedaly považovat za jeho největší přednosti.“ Zamračil se a zamyšleně si promnul dlouhé bílé vousy. Vrásky na čele se Věčnému v zamyšlení spojily v jednotnou korunu rostoucí jako větve stromu z vršku jeho nosu. Bělostné vlasy mu vlály ve větru, proti kterému jej chránil teplý kožešinový oděv.
      Vlčice mlčky kráčela vedle strace opírajícího se při chůzi o kůstkami a ulitami zdobenou hůl. Ta při každém kroku vydala tiché zachrastění. Buben nesl na zádech zavěšený na koženém popruhu.
      „Navíc jsou tu jistá pravidla, šamani mezi sebou mohou soupeřit, tak to prostě chodí. Rozhodně nepřipadá v úvahu, abychom se tomu muži postavili oba najednou. Vlastně mu tradice dost nahrávají, možná by bylo lepší prostě čekat.“
      Vlčice zavrčela.
      „No dobře, to je hloupost, nikdy bych si neodpustil, kdybych Ježka alespoň nevaroval. Ach jo. Nechápu to, nezastavili ho ani učedníci žádného z jedenácti. Nikdo! Namísto toho všechno zůstane zas na mě. A co já zmůžu?“
      Chvíli bylo ticho přerušované jen tichým šuměním větru a chrastěním hole.
      „No dobře, jdeme za Ježkem. Pokud to bude zbytečná cesta, budu se zlobit, má nejdražší.“
      Vlčice si jen tiše odfrkla.

      ***

      Stíny se prodloužily. Píseň větru za soumraku zněla o něco hlasitěji, jako by i sám vítr chtěl dát své poslední sbohem zlatu skomírajícího slunce. Zubatá tlama lesů na obzoru náhle spolkla slunce a svět zalila nejčernější temnota. Nad stromy se začal rozléhat prastarý chorál vlčích písní, jaké zněly ještě dlouho předtím, než bohové sestoupili na zem a obdařili člověka nesmrtelnou duší. Byla tma, neprostupná, mrazivá tma.
      Pak se něco změnilo. Černotu nebes pronikla docela malá a nenápadná hvězdička. Tiše poblikávala a tančila v nekonečné temnotě. Z ničeho nic nebyla sama. Přibyly další a další. Nebe doslova zaplavilo překrásné moře tichého stříbra. Jeho chladná záře dopadala na svět a konejšila jej v objetí noci, v níž se nacházel. Mezi hvězdami si zatím začal razit cestu člun nočního boha. Jeho majestát se mohl rovnat jen jeho kráse.
      Věčný pokuřoval dýmku, hleděl na nebe a nechal myšlenky proudit svojí hlavou. Přicházely a odcházely. Na některé nahlížel pozorně, některé nechal jen proplout kolem. Tak či onak, všechny nakonec skončily ve stejném nekončícím víru. Vlčice ležela tiše stočená a hřála starého šamana.
      Zavřel oči a zasnil se. Na chvíli, jako by vedle sebe vůbec neměl vlka, ale lidskou bytost.
      Hvězda otevřela oči a chvilku starce sledovala, usnul s mírným úsměvem na rtech. Vlčice smutně zakňučela. Složila hlavu na přední packy a podobně jako Věčný se ponořila do svých snů.

      ***

      „Uh, zatraceně!“ zasténal Věčný. „Hned jsem věděl, že chodit za Ježkem nemá smysl, nedojdu tam, už nemůžu.“ Zamračeně pohlédl na Hvězdu, posadil se na nejbližší kámen porostlý mechem a začal v torně lovit dýmku.
      Nacházeli se kdesi uprostřed nekonečných lesů. Cesty v nich neexistovaly a proplétat se skrze ně zvládli jen lovci znalí terénu a šamani, kteří se řídili pomocí tajných čarovných značek, které nikdo kromě nich neviděl. Hvězda smutně sledovala starce, který zatím dělal, že se naplno věnuje jen a pouze plnění své dýmky. Sedla si před něj a trpělivě čekala.
      Šaman několikrát silně potáhl ze zapálené fajfky, kouř vypustil ven nosem, takže chvíli připomínal zamračeného draka. Mlčky pokuřoval, naslouchal ptačímu zpěvu a ševelení větru. Tvářil se, že si nevšiml toho, jak na něj Hvězda hledí.
      Pak se jejich pohledy střetly. „Je to tak,“ řekl a povzdechl si. „Buď mě zabije ten mladý šaman, nebo tahle cesta, a pokud si mohu vybrat, raději bych šel domů, trochu se prospal a pak začal sbírat síly, abych tomu hejskovi také něco předvedl.“ Znovu se ponořili do ticha.
      „Nicméně,“ pokračoval po chvíli, „Ježek je v nebezpečí a je třeba jej varovat. Půjdeš?“
      Vlčice zakňučela.
      „Vždy si k sobě najdeme cestu, neměj strach.“
      Tak se rozešli.

      ***

      V lavvu bylo příjemné teplo. Bylinky voněly a oheň přátelsky popraskával. Nad ním se v kotlíku vařil magický lektvar - medovina. Věčný se zvedl a s miskou si šel naběračkou přidat trochu svého léku, když se náhle z plamenů vyrojily jiskry, div mu nespálily vousy. Zvedl oči a polkl, chvíle, na kterou čekal, přišla. Hvězda se už nevrátila, snad se s ní nic zlého nestalo.
      Vzal si hůl a buben s paličkou. Vyšel před své obydlí a on tam stál. Vysoký, urostlý - mohl by být klidně válečník nebo lovec. Jeho tělo zdobila čarovná tetování. Dlouhé černé vlasy v copáncích sahaly až kamsi k pasu. Vlnily se jeden přes druhý, připomínaly klubko hadů, nebylo možné najít začátek a konec jediného z nich. Věčného to trochu znervózňovalo.
      Nepřítel na sobě nesl amulety všech zabitých šamanů, byly to trofeje, nic víc. Šamanský amulet mohl stejně jako buben sloužit pouze svému tvůrci a původnímu majiteli. Svůj buben vyzdobený bojovnými vzory měl ledabyle na popruhu u boku.
      Dlouho mlčeli, měřili si jeden druhého.
      „Přišel jsem si pro tvoji hůl, Věčný,“ promluvil nakonec.
      Věčný mu neodpověděl, klidně jej dál sledoval.
      „Ačkoliv tvé jméno brzy ztratí svůj význam, podobně jako Ježkovo… vlastně jsem přemýšlel, zda se neměl jmenovat spíše Krtek. Někdo ho asi varoval a on se přede mnou snažil schovat do díry a myslel, že ho snad nenajdu.“
      Ježku, ty starý blázne.
      Hvězda, snad jí nic není, její duše mne nenavštívila ve snech, takže snad ještě žije, pokud…
      „Z Ježka se stal mrtvý Krtek a z Věčného bude pouze Nic. Nemáš ani učedníky, nikdo na tebe ani nevzpomene, starče. Nechceš se mi vzdát bez boje?“
      „Nechci,“ odsekl stařec prudčeji, než původně zamýšlel. Jeho protivníka to zjevně trochu zaskočilo. Starcovo obočí se spojilo v jediný ježatý proužek.
      „Vezmi si buben, mladíku, je čas, abys ukázal, za co vlastně stojíš. Ty, který přicházíš nezván, se zlými úmysly, a ani neřekneš své jméno.“
      Šamani se chopili svých bubnů, čas slov skončil. Přišel čas konat.

      ***

      Seděli naproti sobě vzdáleni několik metrů. Každý z šamanů začal vlastní rituál. Jeden proti druhému. Zvuk dvou soupeřících bubnů se rozléhal do širého okolí. Jejich hypnotické dunění nebralo konce. Mladší z šamanů byl zcela zaskočen energií a mocí, se kterou na něj stařec honosící se jménem Věčný vyrukoval. Posílen mocí dvanácti šamanů si však byl od začátku jist svojí výhrou.
      Začal agresivnější rytmus, rychlejší a údernější, než starší protivník. Ten však svému mladému sokovi oplatil stejnou mincí.
      První výboje jejich moci začaly kroužit v okolí, oba je soustředili do jasných tvarů a poštvali je vstříc protivníkovi. V korunách okolních stromů to zašumělo, zvedly se poryvy větru, nebe zablýskalo. Zhoustlý vzduch se naplnil vůní ozónu. V melodiích bubnů se ozýval docela jiný souboj.
      Náhle proti sobě stáli vlk s hadem. Had vyrazil proti vlkovi s cílem jej uštknout, vlk se s překvapivou rychlostí a mrštností smrtícímu útoku vyhnul. Rázem plaza přirazil packou k zemi, rozevřel čelisti, aby jej přetrhl v půli. Had se však náhle změnil v obrovského medvěda, který vlka odhodil stranou.
      Šelmy se proti sobě vrhly, mrštnější vlk se dostal medvědovi ke krku, ten se v poslední chvíli změnil v sokola a ulétl jen o chloupek vlčím čelistem, které za ním jen naprázdno cvaknuly.
      Sokol svými nálety dokázal vlka mnohokrát zranit, když se vlkovi podařilo ptáka při jednom z náletů strhnout k zemi, změnil se v zuřivého divočáka. Zvířata si vzájemně způsobila četná zranění, kňour nakonec se strašlivým ryčením srazil vlka k zemi.
      Mladý šaman cítil, jak přebírá starcovu moc, sál ji a sál, bral si vše, co mohl.
      Stařec náhle přestal bubnovat, přerušil rituál. Bylo to, jako by se přetahovali o lano a soupeř na druhém konci lano pustil. Náhle ze starce vysál vše, co šlo. Vše.

      ***

      Za nedalekými stromy se vynořila Hvězda. Spatřila dva naproti sobě sedící šamany. Mladší z nich se právě zvedl. Starší, Věčný, seděl dále se skloněnou hlavou. Doběhla k němu. Byl mrtvý.
      Vlčice se zpříma podívala do očí mladého šamana, zvedla uši.
      „Půjdeme, Hvězdo. Musíme si najít učedníky, jeden šaman na všechnu tu práci přece nemůže nikdy stačit,“ řekl klidně, zatímco bral starcův buben.
      Vlčice šla.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Draconia1
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Lutus1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).