Duší celkem: 1079
Přítomných duší: 7
V krčmách: 2

      Knihovna

      Krásná literatura

      Odstíny šedé
      Tolpen

      5. listopadu 2017

       
           Zimní deště proměnily všechno v hnusně rozbředlou bažinu. V líných a řídkých chuchvalcích mlhy se všechno jevilo buď šedé, hnědé, nebo, v těch vzácných záchvatech barevnosti, tmavě zelené. Pozorné oko mohlo v lese rozpoznat i tu a tam černou skvrnu.
           Jedna konkrétní černá skvrna se s námahou brodila promoklým podrostem a rozmáčenou břečkou z hrabanky a listí pod ní. Občas jí tu a tam v blátě uvízla bota, a potom musela černá skvrna opravdu hodně zatáhnout, aby nohu osvobodila. Zpravidla okolní bláto končetinu pustilo v ten nejneočekávanější moment, takže černá skvrna často padla do bahna úplně celá. Z tohoto důvodu byla ona skvrna touto dobou více hnědá než černá.
           Zrovna teď se skvrna úspěšně vytrhla dalšímu blátivému objetí a padla na znak do louže a trnitého ostružiní. Pár momentů ležela bez hnutí a nechala na sebe pršet. Zdálo se, že zvažuje situaci, ve které se nachází. Nakonec skvrna řekla: „Kurva.“
           Z toho se daly usoudit dvě věci. Zaprvé, skvrna se velmi snažila nebýt naštvaná, a vědoma si svého neúspěchu, byla ještě naštvanější. Zadruhé, dotyčná skvrna byla chlap. Konkrétně to byl Ricin a cítil se dosti pod psa. Možná by se dalo říct, že se cítil na stávající situaci příliš střízlivý.
           Zůstal ležet ještě chvíli, protože už ho vážně docela bolely nohy. Byl spíše městským typem a měl raději pod nohama dláždění nebo, mluvíme tady konec konců o Ricinu Vránovi, střechu. Takže jaksi nikdy nepřivykl brodit se pět hodin v kuse lesem. Měl jakési matné povědomí, že les by měl mít kromě stromů také pevnou půdu, pár těch ptáčků jarabáčků, houby a možná i nějaké ty maliny. Za tu dobu, co se tu snažil neutopit, neviděl ani jedno. Choroše se nepočítají jako houby, protože se nedají jíst.
           S velmi lepkavým mlasknutím se vyškrábal na nohy a pokračoval v chůzi. V jednu chvíli se musel zastavit a odhánět od sebe skupinku divoženek, které si o něm myslely, že je jejich ztracený bratr. Za normálních okolností by se ho to bylo velmi dotklo, ale teď myslel jenom na to, že by do sebe nalil konvici teplého čaje, a po divoženkách chtěl, aby po něm prostě přestaly lézt a šly vřískat někam jinam.

           Ricin se nacházel v malinkaté jeskyni a třásl se zimou, přestože seděl hned těsně vedle ohniště. Možná mu byla zima kvůli chladnému počasí a neustávajícímu studenému dešti venku. Možná mu byla zima, protože jeho oblečení viselo na šňůře nad ohništěm a sušilo se. Jeho nože ležely kousek od něj a snažily se nereznout.
           Jedna z divoženek s nevyslovitelným jménem vařila čaj. Tedy... Čaj... Jednalo se odvar z nějakého listí a Vrána to raději blíže nezkoumal. Další divoženka si zkoušela jeho boty a třetí, jejíž jméno se dalo i vyslovit a znělo přibližně jako Žblouš, mu česala vlasy. Tedy, ona je v podstatě cuchala, ale takhle si divoženky představují česání. To neupravené vrabčí hnízdo z dlouhých vlasů dá práci den co den, to nemáte od přírody.
           Vránovi se podařilo přesvědčit divoženky o tom, že skutečně není jejich bratr. Děvčata tedy usoudila, že by se mohl tedy stavit alespoň na večeři jako host. Pokud vám někdo nabídne něco teplého do žaludku, nehádáte se s ním. Mohl by si to ještě rozmyslet. Navíc na jídelníčku divoženek nebyly ryby, což je někdo, kdo strávil poslední čtyři roky života v rybářském městečku, schopen náležitě ocenit.
           Nějakou dobu je nechal, aby si užily. Očividně ty holky neměly hosty často a připadalo jim, že si to musí vynahradit. Pochválil sbírku lebek všeho druhu. Obdivoval kolekci šišek. Dokázal ze sebe vypravit i několik pochvalných komentářů, když mu ukázaly koláž z listí, větviček a srsti. Tou dobou už mu stihly uschnout šaty, takže hudební vystoupení už překonal oblečený a ozbrojený. Což bylo jenom dobře, protože Vrána se narodil s hudebním sluchem a v zájmu zachování vlastní příčetnosti vzal nohy na ramena.

           Vrána si vzal příklad z veverek a problém nepřebroditelného lesa vyřešil tak, že prostě přelézal z větve na větev a ze stromu na strom. Pro většinu lidí by tady představovala mokrá, kluzká kůra nepřekonatelnou překážku, ale Ricin byl ve šplhání dobrý. Velmi dobrý. Potíž byla v tom, že ho to po delší době neuvěřitelně vyčerpalo.
           Z tohoto důvodu se také teď více či méně pohodlně uvelebil v rozsoše dubu a přemýšlel o životě, nebo přesněji řečeno, přemýšlel o chytání hadů. Mejinské lesy byly pro hady naprosto ideální prostředí a v létě se tu pro ně nedalo šlápnout. Tak jak těžké může být nějakého najít v zimě? Nejběžnější jedovatý had Mejinu, úžinovka, a že by zmizel z povrchu zemského?
           Úžinovka vskutku nešla nalézt. Vrána ji hledal už dobrých sedm hodin, do toho se nepočítá přátelská návštěva u sestřiček divoženek, a za celou tu dobu nezahlédl ani šupinku. Viděl několik brhlíků, dvě veverky, stádo poloutopených daňků a tím to haslo.
           Z naštvaného rozjímání o nespravedlnosti přírody ho vyrušilo zaškrábání. Kousek nad něj se usadil velký černý pták. Ricin se v ptácích trochu vyznal, takže opřence identifikoval jako vránu. Vrána zakrákala. Vrána vedle ní ji ignoroval, vytáhl z boty nůž a bezmyšlenkovitě si ho prohlížel.
           „Krá krá,“ zkusila to vrána znova.
           „Kušuj,“ zamumlal Ricin. „Odprejskni.“
           „Krára.“ Znělo to trochu, jako kdyby vrána říkala „brácha“.
           „To si mě s někým pleteš. Říkal jsem ti, abys odprejskla.“
           Vrána pořád krákala. Za chvíli si k ní sedla další. A ještě jedna. A další. Netrvalo to dlouho a pro ptáky se neměl kam hnout. Občas se ozývaly relativně neutrální ptačí zvuky. Ricin přemýšlel nad tím, jestli by měl začít panikařit. Pro jistotu se z pohodlného polosedu posadil radši úplně. Vrány si ho prohlížely se zájmem.
           Jeden z černých ptáků ho klovl do boty. Ne nijak moc, ale dost na to, aby to už i tak rozladěného zabijáka vytočilo. Ricin foukl vráně do obličeje. Ptáka to vyděsilo a s poplašeným zakrákáním vzlétl. Panika se v hejnu rozšířila rychleji než požár a za chvíli se všechen možný prostor zaplnil černým peřím a sborovým podrážděným krákáním. Vrána si zvládl akorát zakrýt uši a vtáhnout hlavu mezi kolena. Čekal takhle schoulený, dokud se vraní krákorání nevzdálilo natolik, že už ho neslyšel.

           Bylo pozdě v noci. Pořád pršelo, takže nešly vidět hvězdy. Ricin byl unavený. Hrozně unavený. Podařilo se mu najít téměř rozpadlou lesní chatu a rozhodl se, že červotoč ho tam musí přes noc nějak prostě přežít.
           Ležel na podlaze a kolem něj se tvořila kaluž vody. Všechno dřevo, které našel, bylo natolik mokré, že by ho nedokázali podpálit ani samotní Stvořitelé. Divoženky možná, ale Stvořitelé rozhodně ne.
           Teď v noci, mokru a zimě se myšlenka divoženčí jeskyně jevila velmi přátelsky. I kdyby ty holky třebas zpívaly celou noc až do rána. Když na to přišlo, byly vlastně i celkem hezké a-
           Vrána se otočil na druhý bok a začal velmi usilovně počítat ovečky.

           Když se probudil, byla pořád ještě tma. Přes hustý korunový zápoj ale neviděl nebe, takže si neměl jak určit čas. Navzdory tomu, že znalosti přírody jej v mnoha ohledech naprosto minuly, uměl Vrána určit čas podle postavení hvězd na obloze. Kdyby na to přišlo, dokázal by podle nich i navigovat.
           Právě teď ale byly Vránovi hvězdy úplně jedno, soustředil se spíše na to, jak alespoň trochu vyždímat svoje oblečení. Během těch několika hodin naprosto příšerně navlhlo a jemu teď byla strašná zima. Naštěstí se ale zdálo, že alespoň počasí se trochu umoudřilo, déšť se změnil jen v nepříjemné vlezlé mrholení.
           Ricin začínal mít docela hlad. Divoženčí kuchyně sice byla teplá, ale rozhodně nijak nezasytila a navíc k ní došlo poměrně dávno. Bude to holt muset nějak vydržet. S hlubokým povzdechem a ještě s hlubší nechutí opustil zabiják a příležitostný chytač hadů napůl rozpadlou chatku oknem. Býval by šel dveřmi, ale na těch se po dobu Vránova odpočinku usadil vskutku velký pavouk šedák a Vrána ho vážně nechtěl rušit.
           Napůl litoval, že s sebou nemá místo koše s víkem plášť. Do pláště by se mohl hezky zachumlat a alespoň trochu by se zahřál. Jenže Ricin poněkud trpěl realistickým myšlením, takže dobře věděl, že pokud by potenciální plášť nezůstal po kouscích na větvičkách a v trní, byl by teď tak nasáklý vodou, že by nezahřál absolutně nic a nikoho. To už by se dost dobře mohl pokoušet zachumlat do mořských řas.
           Cestou obracel každý kámen a prohledával kdejakou větší puklinu, jestli tam náhodou nemá úžinovka noční příbytek. Tma pro něj nepředstavovala nijak zvláštní překážku. Noc a Vrána spolu totiž měli zvláštní dohodu; Vrána měl noční vidění a noc zase byla v polovině případů tak plná mlhy, že jakákoliv vidění byla absolutně k ničemu. Dnes se sice něco vidět i dalo, jenže navzdory tomu kromě několika škvorů a pár naprosto nenadšených pavoučků nenašel absolutně nic.

           Podařilo se mu zůstat celou dobu na nohou. Po třech hodinách, alespoň jemu se to zdálo jako tři hodiny, se staly dvě na sobě nezávislé věci. Zaprvé začalo svítat. Zadruhé se Vránovi podařilo najít holý kopec. Byl to první kopec, který se mu kdy podařilo najít tímhle způsobem, a oběma jim bylo zcela jasné, že už se žádný jiný kopec nikomu nikdy takhle najít nepodaří.
           Ricin zvaný Vrána, žoldák, nájemný zabiják a naprosto neúspěšný hledač hadů, nebo alespoň jednoho hada, o ten kopec jednoduše zakopl. To by nebyl až takový zvláštní způsob objevování, nebýt toho, že o zmíněný kopec zakopl ještě třikrát. Ještě jednou se mu to stalo na úpatí a dvakrát potom v průběhu výstupu nahoru.
           Když se vyškrábal na samotný vršek, měl rozbité čelo a odřené dlaně i kolena. Posadil se na plochý kámen a unaveně sledoval východ slunce. Viděl ho už několikrát, ale pokaždé to slunce vyšlo nad střechami města. Dvakrát ho viděl vyjít nad mořem, všechny ty černé lodě na pozadí oranžově fialového nebe vypadaly krásně.
           Tohle bylo úplně poprvé, kdy viděl východ slunce skrz stromy. Přišlo mu to neuvěřitelně nesprávné. Kdyby mohl, praštil by tu scenérii do obličeje. Scenérie, jako kdyby to tušila, raději žádný obličej neměla. Navzdory tomu tam ale Vrána zůstal sedět a nechal se vyhřívat probouzejícím se sluncem. Pod kopcem se válela mlha, ale mrholení už ustávalo. Po dlouhé době začínalo být celkem hezky.
           Nakonec se slunce úspěšně a bez jakýchkoli dopravních potíží dostalo zpoza stromů, takže se dala obdivovat jeho oranžová oslepující kulatost. Vrána by se označil sice spíše za noční sovu než ranní ptáče, ale začínal usychat, takže byl za tu potvoru na nebi docela vděčný. Rozhodně se už necítil prokřehlý až na kost, což byl luxus v několika posledních hodinách naprosto nevídaný. V trávě se začínali ozývat různí broučci a tu a tam zazněl z lesa i nějaký ten ptačí trylek. Čas od času se ozvalo i zabzučení nějakého toho létavého hmyzáka nebo hadí zasyčení.
           Hadí syčení. To jej přimělo zpozornět. Jak tam tak bez hnutí seděl a mžoural na obzor, nevšiml si, že má společnost. Dotyčná společnost ležela na kameni vedle něj a spokojeně se slunila. Byla asi půl metru dlouhá, šupinatá a šedivě pruhovaná. Vrána a úžinovka na sebe chvíli vrhali nevraživé pohledy.
           Je pravda, že po tom zatraceném hadovi hmátl rychle, jenže ta potvora byla ještě rychlejší a zmizela v trávě. Všechny nejedovaté byliny Vrána oznčoval jako trávu, takže se to vztahovalo i na zde přítomnou směsici jetele a pampelišek. Už trochu prohřátý žoldák vyrazil za hadem.
           Úžinovku zdárně znovu a znovu nalézal podle vlnění porostu, ale chytit se mu ji podařilo až u šutru tak velkého, že už se mu dalo říkat skála. Skočil po té mrše téměř dokonalou šipku a odřel si u toho i druhý loket, nicméně zdárně hada polapil, a aniž by byl pokousán, jej nacpal do košíku.
           Chvíli zadýchaně odpočíval a vychutnával sladce dobyté vítězství, když si všiml několika vajíček ve štěrku pod onou více či méně skálou. Nevypadala jako ptačí vajíčka. Ricin si pro sebe vařil sám, takže slepičí vejce poznal, a v jeho podkrovním bytečku se čas od času zalíbilo holubům, z jejichž rodinného života se dalo usoudit, že tvrdá skořápka vejce je asi pro ptáky pevně dané pravidlo.
           Tahle vejce měla obal spíše kožovitý a měkký. Vrána, osoba to velmi pragmatická, jich popadl hrst, nebyla nijak zvlášť velká, a přihodil je do košíku s tím, že pokud je nesežere had, dá si je on k snídani, až dorazí domů.
           Na vajíčka cestou domů úspěšně zapomněl, ačkoliv svůj podíl na tom měla banda lapků, která měla zoufalou potřebu se nechat vykuchat. Těla polkla rozbahněná lesní půda, jen bublinky chvíli stoupaly. Vzhledem k tomu, jak byl Vrána špinavý od bláta a jehličí, trochy té krve na něm si nikdo nevšiml.

           Ricinovi se hadí vajíčka připomněla zcela sama asi týden po celé té výpravě, kdy už byla úžinovka úspěšně předána. Stalo se to úplně znenadání a zcela nečekaně.
           Z proutěného košíku u poněkud improvizovaného krbu se ozvalo slabé zasyčení...

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /6 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      AmelieStar1
      HadejKdo2
      Hrun1
      Kanyapi1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).