Duší celkem: 1023
Přítomných duší: 14
V krčmách: 9

      Knihovna

      Krásná literatura

      Stroj
      Dyrimka

      5. srpna 2008

       
      Vítr, ideální. Teplota, přijatelná. Cíl, na dostřel. Čas, odpovídá. Zaměření, dokončeno. Výstřel za 5, 4, 3, 2, 1. Cvakla spoušť. A srdce jednoho politika se zastavilo na vždy. Proč? Protože to někdo, kdo má peníze, chtěl. Práce je u konce. Je na čase jít. Zamést stopy a vypařit se. Bojím se, že mě najdou? Ne. Jsem profesionál a dělám to už posté. A kdo že to vlastně jsem? Šestnáctiletá holka, jejíž rodiče na ni nemají čas. Proč to dělám? Už ani nevím, je to můj život, moje láska, moje vášeň, ale zároveň to i nenávidím. Za to, co ze mě udělala. Stroj. Vraždící stroj bez citů a pocitů viny.


      „Tak co, jak život? Kdes byla o víkendu?“ vyptává se mě v doju kamarádka Karolína.
      „Jo, pohoda, na Floridě je vždycky skvěle,“ pokrčím rameny a pokračuji v tréninku.
      „Takže zase u babičky. Že na ty letenky pořád máš? Chápu, že tvoji rodiče jsou významní manažeři, ale i tak,“ nenechá se odradit.
      „To víš, no. Někdo tady taky něco dělá. A co ty?“ abdikuji a jdu si na chvilku sednout. Karolína stejně brzo odejde. Chodí sem jen proto, že je to momentálně móda.
      „Ale nic. Naši jeli na hory, ale já nemohla, prej jsem se měla učit. Stejně na ně ale prdim. Nepropadám, tak co,“ svěřuje se.
      „Hmmm. Aspoň, že si tě všímaj,“ prohodím jen tak, ale bolí to. I když Karolína pořád tvrdí, jak příšerný má rodiče a jak ji pořád omezují, přece jen je má a může se o ně opřít. Já ne. Naši jsou skoro pořád v práci nebo lítají po světě a když už jsou doma, tak o mě nezavadí ani pohledem. Jediné, na čem jim záleží, je, abych se učila a měla dobrý známky. To je všechno. Sice mi dávají všechno, co chci, ale i tak. Aspoň, že mam dvě vily, jednu na Floridě v Miami a druhou v Londýně.
      „Hele, už jsou tady. Tak ahoj a uvidíme se příště,“ rozloučila se a zmizela ve dveřích s mamkou v patách.
      Chvilku jsem se za nimi koukala, ale pak mi došlo, kde jsem, a začala jsem znovu trénovat. Ne že bych to tedy potřebovala, ale proč ne. Momentálně jsem byla na jiu-jitsu, ale chodila jsem i na jiné bojové sporty. Na karate, judo, aikido, kung fu a právě jiu-jitsu. Ve všech jsem měla černý pás a byla jsem i mistryně republiky. Dál jsem jít odmítla, aby se mi někdo nehrabal v životě, a teď už nesoutěžím.
      „Zuzano, už zavíráme,“ upozornil mě trenér.
      „Cože? Jo jasně, pa pa,“ rozloučila jsem se ve spěchu. Za chvilku jsem měla být doma, než služebná oznámí našim, že se toulám po nocích.

      „Dobrý den, madam. Máte zpoždění,“ oznámila mi Marieta hned ve dveřích. A škodolibě se usmívala. Donášela na mě hrozně ráda.
      „Promiň, ale byla zácpa,“ andělsky jsem se usmála jako sama nevinnost a zmizela jsem v patře. Marieta mi s těmi svými pitomými otázkami lezla krkem, když jsem byla menší, ale teď je mi víceméně všechno jedno. Kdybych mohla, už bych ji vyhodila. Ale to ne, protože kdo by na mě dohlížel, vždyť je mi teprve pět. Nebo naši si to asi myslí, protože když mi bylo pět, naposledy jsem si s nimi povídala déle než dvě minuty anebo ne přes telefon.
      „Do háje,“ ujelo mi, když jsem si všimla domácího úkolu na zítra. Zrovna z češtiny. Nějaká slohová práce. To mi nikdy nešlo. Byla to spíš parketa mojí nejlepší kamarádky Jany.
      „Haló. Jano jsi tam? Super. Hele nemohla bys mi napsat tu slohovku, já mám momentálně vymytou hlavu z tréninku. Jo. Díky, jsi zlato. Tak pa a pozdravuj vaše. Jo, a chceš ráno vyzvednout. OK. Bez problému. Tak teda zdar,“ tak to bychom měli a teď svalit se na postel a spát. Ovšem to nelze. Musím se vysprchovat, opečovat svou pleť a jít dolů na večeři. Takže pochodem vchod směr koupelna.

      „Zuzo, máš dneska čas?“ vyptávala se Diana.
      „Hele, sorry, ale vážně ne. Co třeba příští týden ve čtvrtek?“ zeptala jsem se sladce, ale už předem jsem věděla, že čas mít nebude. Měla jsem to zjištěné. Příští čtvrtek jde totiž na očkování. Super, ne. Mít informátory všude možně se vyplatí. A stejně jsem nechtěla, aby ke mně šla. Diana jen vymetá domy všech bohatejch ve třídě a hodně se při tom ukazuje, aby se o ní vědělo. Byla jsem poslední, kdo jí chyběl do sbírky.
      „To nemůžu, jdu na super párty,“ řekla Diana a při slově párty zajiskřila. Nikdy by nepřiznala, že jde jen k doktorovi. To je přece jen pro obyčejný lidi, a to ona rozhodně není.
      „Tak ahoj v pondělí ve škole,“ neupřímně se zasmála a odcupitala pryč.
      „Z toho jejího ‚sladkého‘ úsměvu mi málem praskly brýle,“ prohlásila Jana a začala se smát spolu s Helenou a Sylvou.
      „Jo, máš pravdu, je odporná,“ přitakala Helena a dostala další záchvat hysterického smíchu.
      „Hele, holky, já už půjdu, spěchám. Jedu dneska na Floridu. Tak pa,“ řekla jsem a mávla na řidiče luxusního jaguáru.
      „Jasně a nezapomeň poslat pohled,“ rozloučily se a zamávaly.
      „Nebojte, nezapomenu.“ kývla jsem, ale myšlenkami jsem byla už někde jinde.

      „Sakra, proč zrovna dneska musí mít to letadlo zpoždění,“ postěžovala jsem si, zatímco jsem tvrdla ve V.I.P. salónku na letišti v Ruzyni. To letadlo mělo letět už před dobrou hodinou a půl, ale by to nebyly české aerolinky, kdyby se něco nestalo, zrovna když člověk spěchá.
      „Taky tu tvrdneš?“ zeptal se mě povědomý hlas.
      „Jo a ty? Taky do Miami?“ zeptala jsem se, aniž bych se obtěžovala zvednout hlavu od módního časopisu.
      „Jasná věc. Co to čteš? Myslel jsem, že se o módu nezajímáš,“ pokračoval ten hlas a mně došlo, kdo to na mě mluví.
      „Briane. Co tu děláš?“ rozzářila jsem se.
      „Já bych řekl, že čekám na letadlo, ale jestli máš nějaký jiný názor, nevadí,“ usmál se.
      „Ne, sorry. Myslela jsem, co jsi dělal tady v Praze,“ upřesnila jsem svou otázku.
      „Jo tak. Ale to víš, práce. Nebo spíš, jak by řekli naši, ‚dovolená‘. Ovšem stejně jsem vůbec neměl čas. To bylo pořád. Jdem na Hrad a Karlův most a co třeba ještě na výstaviště. Nenávidím, když se mnou pošlou Cerly,“ odpověděl a při slově Cerly se zašklebil, jakoby právě spolkl citron.
      „Co s ní pořád máš. Cerly je náhodou super. Taky bych chtěla mít mladšího sourozence. A kde ji vůbec máš?“ zeptala jsem se a vybavila si malou devítiletou a hrozně všetečnou holčičku, kterou jsem prostě zbožňovala.
      „Mně to nepřijde, zvláště když už je mi osmnáct a místo, abych někde byl se svojí holkou, tak se s ní musim otravovat. A co se týče toho, kde je, tak jela už včera, protože ji rodiče naléhavě potřebovali. Proč, to netuším,“ odvětil, takže bylo jasné, že se na téma ‚má milovaná sestřička‘ už nechce bavit.
      Chtěla jsem něco kousavě podotknout, ale kovové hlášení z reproduktorů nad námi mi to znemožnilo.
      „Let 264 odlétá za čtvrt hodiny. Omlouváme se všem cestujícím za zpoždění a doufáme, že s námi poletíte i příště.“
      „No, to to trvalo. Tak jdem, ne?“ houknu na Briana a už jsem v pohybu.

      Let proběhl v pohodě a teď ležím na posteli ve své vile v Miami. Za chvilku stejně budu muset odejít, protože práce volá. Kéž bych nemusela. Zrovna dnes. Dnes, kdy mi konečně rodiče napsali, že se vrací domů. Tak dlouho očekávaný okamžik a já u toho nebudu. Odříct to nemůžu, tak ať to alespoň stojí za to.
      Zvedám se z postele a oblékám se do svého tradičního obleku pro tyto příležitosti. Černá přiléhavá košile a černé společenské kalhoty. Na nohy černé vysoké boty na nízkém podpatku. Potom ze skříně vytáhnout zbraň. Stejně černou jako já. Neznám její typ a ani to nepotřebuji vědět. Důležité je, že funguje. Náboje a rezervní pistoli a můžu vyrazit.
      Dole nasednu do černého auta. Myslím, že je to Volvo, ale jistá si nejsem. Aut mám dost. A nikdy jsem se o ně nezajímala. To spíš Brian. Jeho auta fascinují. Miluje je a já ho zpovzdálí sleduji a krčím rameny. Vyrážím tam, kde se za chvilku budou sbíhat lidé z celého okolí a všude budou televizní štáby. Co naplat, jejich chyba.

      Ležím na střeše jedné z mnoha budov. Neviděná vůbec nikým, jen sama sebou. Sleduji ulici, po níž se blíží černé obrněné vozidlo. Kdo je v něm, ví celé Spojené státy, jen já si nemohu vzpomenout. Ale proč taky? Je to jen člověk, který mě nemůže nijak ovlivnit.
      Vystupuje z vozu a okolo shromážděné davy začnou provolávat různá hesla. Novináři cvakají foťáky a rojí se okolo něj jako vosy. Ale moc blízko se k němu nedostanou. Ochranka a bariéry jsou dobrý štít. Ale jak proti komu. Usměju se a vybaví se mi Brian. Už se asi neuvidíme. Škoda byl to dobrý přítel. Jediný, kdo věděl, co jsem vlastně zač. Ale teď už je vlastně čas.
      Vítr ideální. Teplota přijatelná. Cíl na dostřel. Čas odpovídá. Zaměření dokončeno. Výstřel za 5, 4, 3, 2, 1. Cvakla spoušť.
      Davy začaly ječet, ochranka se rozhlíží a snaží se ho zachránit. Nepodaří se jim to. Vím to více než dobře. Novináři propadli šílenství, překonali bariéry a fotí, natáčí a ještě mnoho dalšího. Do toho všeho přijíždí záchranka a nakládá ho.
      Ale to už nevidím. Jsem pryč z té střechy, která je jediným svědkem mého činu. Ona jediná zná pachatele. Ale neřekne ho. Protože nemůže. Tak to má být. Auto odjíždí a nechává za sebou spoušť a jedno mrtvého člověka. Kdo to byl? Nevím, ale myslím, že se mu říká George Bush.

      „Zuzi, otevři mi,“ volá Brian a zvoní ostošest u domovních dveří. Nemám na výběr, a proto scházím dolů. Ovšem v ruce pořád ta rezervní pistole. Brian mě vyrušil a rozptýlil mé myšlenky. Co se teď bude dít.
      Otevírám dveře. Pokynu Brianovi dovnitř. Ten vejde a prohlédne si mě. Zrak mu spočine na mých rukou a hlavně na zbrani v nich.
      „Takže je to pravda. Ty jsi ho zabila. Viď?“ zeptá se, ale odpověď už stejně zná. Vždycky jsem to já.
      „Asi ano. Já nevím. Vůbec nic nevím. Nevím, kdo jsem. Nevím, co dělám. Nevím, kdo jsou mí přátelé, a nevím, proč tu vůbec jsem. Já vůbec nic nevím. A možná bude lepší, když tu vůbec nebudu,“ pohlédnu na zbraň ve své ruce. Vykoupení. Klid. To vše mi může dát.
      Brian mě bedlivě sleduje a opatrně odpoví. „Já jsem tvůj přítel a ty to víš. Vzpomeň si. Já, Jana, táta s mámou, Cerly. My všichni jsme tví přátelé. Stačí je uvěřit a potom si vzpomeneš.“
      „Věřit.“ převaluji to slovo na jazyku. „Ale co je to věřit. Nic. Víra ti nepomůže. Ale tohle ano,“ zvednu zbraň a přiložím si ji ke spánku. „Sbohem, Briane.“
      „Ne, to nesmíš udělat,“ zakřičí Brian a vrhne se ke mně.
      „Ale můžu. Snad se ještě potkáme.“ zašeptám a stisknu spoušť.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /7 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Jakub.s1
      Kanyapi2
      Lodovico3
      Marupa2
      Perilan1
      Pevnybojar1
      Ryland5
      Scarecrow1
      Winks2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).