Duší celkem: 1065
Přítomných duší: 10
V krčmách: 3

      Knihovna

      Krásná literatura

      Útočiště
      Lutus

      17. listopadu 2009

       
      Prolog
      Stála tam, uprostřed ničeho. Mrtvolně bledá kůže, prázdný pohled a zčernalá linka zaschlé krve táhnoucí se od spánku ke spodní čelisti. Na sobě měla kabát a zelené zdobené šaty. Teď byly umazané a sukně byla na straně rozpáraná. Stále sílící vítr jí cuchal vlasy a ty tančily v rytmu větví okolních stromů. Asi metr před ní ležel kámen. Obyčejný, částečně mechem obrostlý kámen, jakých byly v okolních lesích tisíce. Jediné, co tento odlišovalo od ostatních, byla černá skvrna. Souvislost jí nedošla. Otočila se vzad a šourala se v měsíčním světle mezi stromy. I přes rozcuchané vlasy a zničené oblečení by o ní někdo řekl, že je krásná. Nebo možná právě proto. Její nohy stanuly na cestě. Zastavila se. Kousek od ní ve stínu stromů na zemi něco leželo. Přišla blíž. Když rozpoznala z obrysů lidské tělo, nijak nezareagovala. Chvíli tam jen tak stála a sála nasládlý vzduch. Muži se táhla šikmá sečná rána od klíční kosti přes hrudní koš a vycházela levým bokem. Dřepla si a prsty přejela po ráně až k břichu. Zatlačila a konečky prstů se jí zbarvily do ruda. Zatlačila víc.

      Cizinec
      Nad Linzou se mračilo. Deště nebyly v tomto období časté, ale když už nějaký slejvák přišel, stálo to za to. Obyvatelé Linzy to věděli, a proto uspíšili práci. Kdo měl koně, kozy nebo jiné domácí zvěrstvo, hnal je do chlíva. Pacholci na poli se navzájem popoháněli.
      „Uvaž tu slámu pořádně, sakra! Už se zvedá vítr – chceš, aby to uletělo?“
      „Jestli si myslíš, že to dovedeš líp, tak si sem vylez sám! Já aspoň budu mít čas posbírat ty hrábě, cos zapomněl támhle u stromu.“
      Mládenec s hráběmi vrhl zlobný pohled na toho na voze. Už chtěl něco odpovědět, když tu ten na voze zbystřil.
      „A kde je vůbec Fánek? My se tady dřeme a on se kdovíkde fláká!“
      „Šel k potoku se džbánkem přece,“ připomněl druhý.
      „Není možný, aby mu to tak trvalo. Aby se tak s tím džbánkem zastavil místo u potoka v šenku. Měl jsem tam jít já...“
      „Losovali jsme,“ pokrčil rameny ten, co se vracel pro zapomenuté hrábě.
      Nezvěstný Fánek se ale vzápětí objevil. Bez džbánu. A už z dálky mával a volal, jako by na obzoru viděl cizí vojsko.
      „Kde máš vodu?“
      „Vodu nevodu...,“ brblal Fánek, „ale co jsem viděl!“
      „Říct nám to můžeš - ale po cestě. Teď nám pomoz s tím vozem!“
      Šestero mladých paží rozpohybovalo vůz k vesnici.
      „Nabíral jsem zrovna vodu z potoka, když jsem od cesty slyšel takové chrčení. Jako když u ucha zatřeseš makovicí. Ale pomalejší. Říkal jsem si, že možná je to nějaký vozka - třeba ze mlýna nebo tak. Tak jsem se vyšplhal nahoru a vylezl na cestu. Dívám se doprava a nic. Dívám se doleva a nic. Tak se otočím, že vyrazím zase doprava, a lekl jsem se, že jsem si málem nadělal do kalhot! Pocestný!“
      Další dva pacholci se zatvářili zklamaně. „Pocestný? A to má být všechno?“
      „Počkejte, počkejte!“ bránil se Fánek, „ale jaký pocestný! Boty kované jako nějaký rytíř, na zádech špinavý plášť, úplně obyčejná košile - možná ještě horší, než nosíme my, za pasem meč a v ruce hůl z bílého dřeva. Podivín jaksepatří, ale ze všeho nejhorší byly ty oči. Když se na mě podíval, tak jsem se vám lekl, že jsem ten džbán upustil.“
      Čekal, že se někdo zeptá: a co bylo dál? ale nikdo se nezeptal. Místo toho bylo chvilku ticho.
      „Tys ten džbán rozbil?“ zavrčel na něj jeden.
      „Něco si mumlal...“
      „To si doma slíznem všichni!“ zavrčel druhý a Fánek už nějak ztratil chuť vyprávět.

      Kaiv šel pomalu. Nebo by se taky dalo říci rozvážně. Na cestách už byl nějaký čas a věděl moc dobře, že není ani tak důležité, jestli jdete rychle nebo pomalu, jako udržovat tempo stálé a neměnné. Když procházel návsí, lidé mu ustupovali z cesty. Lidé mu ustupovali z cesty - i to je jeden ze způsobů, jak na rozvážnou chůzi reagovat. Ustupovali mu z cesty a vrhali na něj nedůvěřivé a podrážděné pohledy. To je další ze způsobů.
      „Tyhle vesnice jsou všechny stejné, kamaráde,“ šeptal si sám pro sebe. „Ale ty mě v tom nenecháš. Nikdy jsi mě nenechal ve štychu. Od toho jsou kamarádi, ne?“ skoro to vypadalo, jako by mluvil k bílé holi, o kterou se opíral.
      „Hej!“ křikl na cizáka muž se zrzavým plnovousem.
      Kaiv se otočil.
      „Nevím, kde máš domov, ale tady to není,“ řekl zrzek a čím byl blíž, tím se zdál být větším hromotlukem. Kaiv přemýšlel, co na tohle oznámení očividného faktu odpovědět, takže si oddechl, když se ramenatý chystal pokračovat.
      „Nosíš za pasem meč, ale na šlechtice nevypadáš. Co jsi zač? Potulný žoldák? Takové tady nepotřebujeme.“
      Otázka. Odpověď. Rozsudek.
      „Kdyby mě tu nebylo potřeba, nebyl bych tu.“
      „Aha. Takže ty jsi přišel nám pomoci, ano?“ zněl pobaveně. Kolem se začal shlukovat hlouček. Někteří menší kluci si s nadějí šeptali, že se možná ti dva servou.
      „Doveď mě k rychtáři.“
      „Tebe dovedu akorát k bráně.“
      „Doveď mě k rychtáři, prosím.“
      Na té větě bylo něco zvláštního. Zrzek zamrkal, chvilku vykuleně zíral, než se vzpamatoval a zabručel: „Však on tě vykope rychtář sám.“

      Plechy a pochodně
      Bloudila temnými skalami. Hlavou jí proudila jediná myšlenka. Hlad. Její kůže za ty dva dny seschla, takže se mohlo zdát, jako by zestárla o padesát let. I její vlasy prořídly. Kůži na rukou a tváři měla potrhanou od větví, ale nekrvácela. Někde si zlomila kotník na levé noze, takže na ni špatně došlapovala. Bolest necítila. Zato cítila něco jiného směrem z lesa. Pot a hořící sýru. Pak uviděla světlo. Neohrabaně se pokusila si zastínit obličej. Muž v plátové zbroji sesedl z koně. Levou rukou stále držel pochodeň nad hlavou.
      „U všech bohů, paní, co tady děláte tak pozdě v noci?“
      Mlčela. Přistoupil blíž.
      „Jste raněná? Ztratila jste se? Nebo vás přepadli?“
      Mlčela. Přistoupil blíž.
      „Proč nic neříkáte? Mě se nemusíte bát. Pomůžu vám. Dovezu vás do města.“
      Mlčela. Přistoupil blíž.
      „Do hajzlu! Do hajzlu!“ vřískl, když uviděl její obličej. Pravou rukou rychle sáhl po meči.
      Nahrbila se tolik, až jí kůže mezi obratli popraskala. Kůň se splašil a postavil na zadní. Vyrazila. Rytíř ustoupil dva kroky vzad a sekl. V očích měl hrůzu, ale ona ji neviděla. Uskočila na kmen vedlejšího stromu a zaryla se do něj nehty na rukou i noze. Druhá noha sebou pouze tupě pleskla o kůru. Odrazila se na protější kmen nad rytířovou hlavou. Pak na další a na další. Rytíř se jen vyděšeně točil jako káča. Jeho věrný oř už byl dávno ten tam. Nechala ho tam dole čekat dlouho. Pro k smrti vyděšeného nesnesitelně dlouho.
      Kdyby byla něco cítila, nazvali bychom to rozmarem. Stejným způsobem jako nahoru se dostala i dolů. Byla příliš rychlá. Rytíř v těžké zbroji se nedokázal včas otočit, i když tušil, odkud jeho osud přijde. Přimáčkla ho obličejem k zemi a zakousla se mu do zátylku. Cítila, jak teplá tekutina klouže jejím hrdlem. Nemohla se dočkat, až se pustí do masa.
      Pak ji ale něco vyděsilo. Další plechy a další pochodně se blížily po cestě. Ztratila se v lese. Stále hladová.

      Šťastný den
      „Takže vy to v lese nazýváte bohem?“ podivil se Kaiv. Venku bubnovaly velké kapky deště.
      „Někdo tomu říká bůh, někdo lesní duch. Důležité je, že když dodržujeme naše tradice, nemusíme se toho obávat. To se o všech bozích říci nedá. A to je přesně ten důvod, proč jsou zde vaše služby nejen zbytečné, ale dokonce nežádoucí.“ odvětil rychtář a usrkl medoviny.
      „Lidské oběti. To je hezká tradice. Nevím ale, jestli má král stejný názor.“
      „Král ať se stará o své království. Jediné, co nám kdy dal, jsou výběrčí daní. Výběrčí daní a ti jeho paladinové, kteří jen sežerou zásoby a táhnou dál. A co ty si bereš do huby krále, žoldáku?“
      „Nenechte se mýlit. Já nechci mluvit za krále. A oběti mi taky nevadí. Naopak myslím, že je ušlechtilé, když se jeden dobrovolně obětuje ve prospěch těch, které miluje... že, kamaráde?“ poslední slova zašeptal. Rychtář nevypadal, že by si toho všiml, protože si doléval pohár.
      „Jistě. Již celé generace jsme vychováváni tak, že je to velká čest, když na vás padne los. Tak jako tak s mečem byste proti bohu... nebo duchu těžko pochodil.“
      „Meč mám na lapky, pane. Na ty větší problémy mám své přátele.“
      „Jsi podivín, žoldáku. A nemyslím, že člověk jako ty měl vůbec kdy nějaké přátele.“
      Kaiv se zamračil.
      „A teď prosím odejdi.A tím nemyslím jen z tohoto domu.“
      „Odejdu. Jen kdybys mě, pane, nechal podívat se na zítřejší losování, prosím.“
      „Zkusím ti to vysvětlit ještě jednou - zpakuj se a vypadni z mojí vesnice!“
      „Dobrá, dobrá,“ couval Kaiv do dveří.
      „Nesmutni, kamaráde...,“ mumlal si, zatímco mu kapky stékaly po tvářích.

      Vzduch voněl deštěm. Byl příjemně svěží. Fánek nervózně postával na zablácené návsi. Své první losování si nepamatoval. Byly mu teprve dva roky, a ani to druhé, když mu bylo devět, příliš neprožíval. Los tehdy vybral nějakou stařenu, kterou téměř neznal. Teď, ve svých šestnácti, se na Linzijskou tradici díval jinak. Už si moc dobře uvědomoval, že kdokoliv z těch, které zná, tu možná zítra nebude. Věcí, které si za posledních sedm let uvědomil, bylo víc. Například to, co vůbec znamená ona čest zvaná povečeřet s bohem. Co si uvědomoval ze všeho vůbec nejvíce, bylo, že to může být ON, komu se té cti dostane. To nebylo nic, co by ho zrovna uklidňovalo.
      Zazněl zvon, aby svolal lidi, ale bylo to zbytečné, protože takřka celá vesnice už na návsi čekala. Na mokré dřevěné pódium se vyškrábal Prorok. Muž oděný ve vlčí kůži s pár posledními vlasy a šedobílým vousem dlouhým až po pás. Ani jeho si Fánek moc dobře nepamatoval. Od posledního losování navštívil vesnici jen jednou. Většinu života trávil v lese. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, co tam celé ty roky dělá, ale všichni jako jeden muž zastávali názor, že se jedná o moudrého kmeta, jehož rady a rituály vesnici uchrání od všeho zlého.
      Prorok začal mluvit. Jeho hluboký hlas zněl příjemně, ale mluvil dlouho. Ať už se Fánek snažil, jak chtěl, nedokázal se zkrátka soustředit, a tak většinu řeči zkrátka hleděl do prázdna. Tleskal, když tleskali ostatní, radostně povykoval, když povykovali ostatní, a dokonce stál v němém úžasu, když se tak tvářili ostatní. Až zpětně si to uvědomil.
      „Dnes je tvůj šťastný den, Fanare! Přistup blíž!“ povzbudil ho rychtář. Vybrali jeho. To na něj padl los. On dnes povečeří s bohem. Lidé se rozestoupili a vznikla tak ulička od něj k pódiu. Celou posvátnou chvíli narušilo jen tichoučké ‚a kurva...‘.
      Později si uvědomil, že to uklouzlo jemu.
      Stál tam před celou vsí nahý do půli těla. Vpravo i v levo od pódia hořely ohně. Prorok kreslil na jeho těle zvláštní ornamenty krví z kůzlete. Za celou dobu nepřestal mluvit, ale Fánek ho zase neposlouchal. Tentokrát se o to ani nepokoušel. Jen tam stál a hleděl k zapadajícímu slunci. Chvíli měl pocit, že se rozbrečí, ale to si nemohl dovolit. Všichni se dívali.

      Z vesnice zněl zvon a po Zakázané cestě kráčel průvod. Před pár dny byl úplněk a noci byly stále docela jasné. První šel Prorok. Za ním vůl táhnoucí vůz. Na voze on. Na hlavě měl věnec z květin a na kůži tuhnoucí krev ho svědila. Poškrábat se nemohl - byl přivázaný. Když se bránil, že utéci by ho ani nenapadlo, že lana není třeba, bylo mu vysvětleno, že i to je součástí rituálu. Za vozem kráčel rychtář a dva silní muži. Vůz dorazil na skalní plošinu pokrytou pískem. Silní muži ho vzali za paže, aby mu pomohli slézt z vozu. Než ho přivázali ke kůlu uprostřed, jeden z nich ho uznale poplácal po rameni.
      Prorok uchopil svou hůl a začal směrem od středu kreslit kolem kůlu další obrazce. Tentokrát beze slov. Zbytek průvodu se otočil a odešel. Zůstali tam jen oni dva. Když ho tam viděl, jak jakoby v transu kreslí čáry do písku a křepčí okolo, už mu nepřipadal jako moudrý muž. Spíše jako starý šílenec. Ale mlčel. Netroufal si rozhněvat Proroka lesního ducha ani teď, když byl jeho osud napsán. Starý šílenec dokreslil, pozvedl ruce k nebi a zavolal něco v cizím jazyce. Pak se otočil a odkráčel. Fánek zůstal na plošině sám.

      Útočiště
      Šourala se mezi stromy. Každým dnem byla pomalejší. Její levá noha byla omlácená natolik, že mezi cáry masa bylo možné zahlédnout kost. Táhla ji za sebou. Nemyslela absolutně na nic. Jen zkrátka šla. Její tělo bylo zchátralejší a zchátralejší. Na hlavě jí přistál havran a začal jí trhat ucho. Ona šla chvíli dál, než to postřehla. Nezabila ho z pudu sebezáchovy, ale z hladu. Nebo spíše touhy jíst. Kolem se zvedala mlha. Ne všude kolem. Jen kolem ní. Točila se ve spirálách, roztahovala se a smršťovala. Pulsovala jako srdce. Bylo to divné. Ale mezi divným a normálním rozlišují jen živí. Zastavila se.

      Vysoká věž. Knihovna. Útočiště dívky v zelených šatech. Sem chodila, když jí bylo smutno nebo byla naštvaná. Alespoň zezačátku. Police s knihami sahaly až ke stropu a ona se mezi nimi cítila v bezpečí. Otáčela velkými listy, četla o vzdálených krajích a její představy byly na hony vzdáleny realitě...
      Slza dopadla na stránku. Něžné pohlazení po tváři. Vzhlédla.
      Nebyla sama. Držela se pevně mužské paže. V uších slyšela dusot kopyt a dech koně, na kterém jeli. Směrem od věže se ozývalo volání známého hlasu. Hlasu plného zármutku, zklamání, ale taky hněvu. Věž se ztratila z dohledu. Už nebylo žádné útočiště.


      Mlha se rozplynula. Ještě chvíli tam stála, jako by čekala na něco, co nepřicházelo. Takhle ten příběh přece neskončil, neřekla si, protože z příběhu v její mysli nezbylo nic. Jen pocit nespokojenosti. Hlad.

      Fánek si říkal, že ze všeho nejhorší je to čekání. Čekal přivázaný ke kůlu a nevěděl na co. Věděl jen, že to není nic dobrého. Projevovalo se to břišními křečemi v nepravidelných intervalech. V jednu chvíli si myslel, že se dokonce i pozvrací. Krvavé obrazce na jeho těle lákaly další a další lesní hmyz, což byla další rána osudu, kterou nemohl ignorovat. Proklínal své provazy pokaždé, když ucítil štípnutí.
      Fánek se spletl - čekání nebylo to nejhorší.
      Z lesa se začala táhnout mlha v úzkých pramenech. Blížila se přímo k plošině s kůlem. Kopírovala obrazce v písku a ve spirálách ho obtáčela. Byla blíž a blíž a blíž... nebyl nikdo, kdo by se díval, ani kdo by poslouchal. Nikdo neslyšel jeho vyděšený křik. Když ho mlha pohltila, utichl.

      „No tak, nezlob, malá - přijdu pozdě,“ mračil se Kaiv na bytost před sebou. Bílou hůl si vzal do levé ruky. Pomalu vytahoval meč z pochvy u pasu. Nespouštěl ji z očí. Nahrbenou zrůdu se slepenými cáry vlasů na hlavě a špínou pokrytými cáry hadrů na těle. Jen skutečný zvrhlík by na ní hledal ženské rysy. Šourala se k němu. Jednu nohu táhla za sebou. Kaiv na ni namířil špičku meče. Šourala se dál. Kaiv zkusil výpad na krk, ale zrůda ve stejnou chvíli vyrazila proti němu. Meč jí rozřízl bok krku, ale ona to nevnímala. Svalila Kaiva na záda a chystala se okusit jeho maso.

      Chodila sem, když jí bylo smutno nebo byla naštvaná. Alespoň zezačátku. On ji dokázal vždy uklidnit či utěšit. Časem se chodila dělit i o radost. Otec jí knihovnu toleroval. Na rozdíl od jiných šlechticů si nemyslel, že vzdělání je pro dívky ztrátou času. A nikdy by ho nebylo napadlo, že ten roztržitý knihovník s prošedivělými vlasy by vůbec někdy mohl jen koutkem oka zavadit o dceru svého pána. Nepůsobil dojmem někoho, kdo má zájem o ženy a pozemské věci vůbec...
      Ležel na zemi. Jeho oči hleděly někam vzhůru do prázdna. Chtělo se jí křičet. Chtělo se jí brečet. Chtělo se jí padnout na zem, stočit se do klubíčka a už nikdy nevstát. To všechno se jí chtělo tam někde uvnitř. Ale to, kým se stala, se na to dívalo jinak.


      Kaiv s sebou cukal. Bílou hůl držel oběma rukama a tlačil do krku nestvůry, aby si udržel její zuby od těla. Její nehty se mu zarývaly do paží hlouběji a hlouběji.
      „Tak co je s tebou, kamaráde, sakra!“ ječel. Jeho hlas úplně ztratil klid. Možná i takoví podivíni se bojí smrti. Záblesk.

      Vysoká věž. Knihovna. Slza dopadla na stránku. Nečetla. Jen dělala, že čte, aby se na něj nemusela dívat. Něžné pohlazení po tváři. Vzhlédla. Zeptal se tak, jak by se zeptal každý muž, kdyby viděl svou milovanou plakat. Ale ona už nesmí být jeho milovaná. Má se vdávat. A právě z toho je jí do pláče. On ji utěšuje. Pak se milují. Šeptá mu do ucha, že ho nikdy neopustí. Ale takhle ten příběh přece neskončil...

      Sevření povolilo. „Nikdy jsem nezapochyboval, kamaráde“ utrousil Kaiv a shodil ze sebe paralyzovanou bytost. Když vstal, rozhlížel se, kam dopadl meč. Chtěl to už skončit. Nedostal však příliš času. Tvor vstal a znovu vyrazil do útoku. Kaiv se rozpřáhl holí k úderu a máchl vší silou.
      „Promiň, kamaráde...“

      Utíkají. Utíkají od toho všeho. Utíkají ze světa, který nepřeje jejich lásce. Sedí na jednom koni. Ona vepředu, on za ní. Naposled se ohlédne. Vidí věž, ale ne svého otce, i když ho slyší. Volá její jméno. Cestují do méně civilizovaných koutů království. Četla o nich spoustu knih a snila o tom, že je navštíví. Každou noc mu šeptá do ucha, že ho nikdy neopustí.
      Kůň se staví na zadní. Před koněm několik lapků s pochodněmi. Smějí se. On seskakuje z koně, aby ji ochránil. V ruce má pouhou dýku.
      „Utíkej!“
      Ona ale více času strávila v knihovně než v sedle. Daleko nedojede. V lese ji splašený kůň shodí a ona je v tu chvíli mrtvá. Takhle ale ten příběh neskončil. Vstává. Šourá se lesem. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí. Našla ho.
      Ležel na zemi. Jeho oči hleděly někam vzhůru do prázdna. Dřepla si a prsty přejela po ráně až k břichu. Zatlačila a konečky prstů se jí zbarvily do ruda. Zatlačila víc.


      Kaiv hleděl na roztrhanou trosku stočenou do klubíčka. Slyšel vzlykot. Naprosto lidský vzlykot.
      „Takhle ten příběh nemůže skončit. Takhle ten příběh přece nemůže skončit!“ šeptal dívčí hlas, který neměl nic společného s předešlým vrčením a syčením. Kaiv se rozhlédl po meči.

      Lesní duch
      Fánek se třásl. Dusil se, mrznul, cítil, že je sžírán zevnitř. Taková byla čest večeřet s bohem. Cítil se být voskem, který pečetí nějakou prastarou úmluvu. Nevěděl jakou - vědění není úkolem vosku. Mohl věřit sebevíce, že dělá dobrou věc, ale to neměnilo nic na tom, že cítil, jak se každá kůstka v jeho těle drtí na prach. Fyzicky cítil, jak je jeho duše vysávána z těla. A nejhorší bylo, že nevěděl, jestli nakonec přijde milostivá smrt, nebo to utrpení bude trvat celou věčnost. Náhle vše přestalo. Mlha se rozplynula. A on – Fánek - byl stále naživu.
      Na plošině před ním stál muž. Měl kované boty, přes ramena plášť. Košile nebyla ve tmě vidět, ale Fánek věděl, že je obyčejná - možná horší, než nosil on a jeho bratři. Toho muže totiž hned poznal. Kaiv si ale kluka u kůlu nevšímal. Měl spoustu práce s tím, že mečem i holí čmáral přes obrazce v písku nějaké vlastní. Trvalo jen pár sekund, než se na plošině objevil stařec oděný ve vlčí kůži.
      „Jak se odvažuješ upírat bohu jeho oběť?“
      „Prosím, jen se nepleťte,“ vysvětloval omluvným tónem Kaiv, „já tady nechci zachraňovat životy. Původně jsem si totiž pro jeden přišel.“
      „Blázne! Nemůžeš zabít boha!“ vykřikl stařec rozhořčen nad tou troufalostí.
      Kaiv pokýval hlavou: „Už jsem dobroty svých přátel dnes využil dost. Takže máte pravdu - nemůžu. Ne dnes.“
      Starci se blýsklo v očích. „Zničil jsi rituál. Budeš proklet do konce svého bytí.“
      „Prokletí. Ani nevíš, jak slastně to zní v mých uších.“
      „Odsoudil jsi jeho vesnici k neštěstí.“ vrtěl hlavou stařec otočil se k odchodu.

      Fánka zamrazilo. I když mu cizinec zachránil život, cítil, že to, co udělal, bylo špatné. Cizinec se na něj otočil a on opět uviděl ten pohled. Na tváři přátelský úsměv, ale oči nepokrytě přiznávaly, že přátelství je poslední, co ten muž cítí. Ani přátelství, ani nepřátelství. Ani hrdost, ani strach. Ani radost, ani hněv. Byl to pohled, jaký mají hadrové panenky. Neprůhledné sklo.
      „Děkuji vám. Jakkoliv se vám odvděčím,“ řekl přivázaný.
      „Zachránil jsem ti život, teď jsi můj.“
      Fánek se vyděsil. „Cože? Ale to přece nemůžete, chci říct-“
      „Nejde mi o tvou hezkou tvářičku nebo prdel.“ bručel cizinec, když přesekával provazy. Meč pak hodil vedle mládence do písku. „Chci, aby sis to vzal, naučil se s tím máchat a šel se mnou, dokud mi dluh nesplatíš. Protože - a to je mezi náma - jsem mizerný šermíř.“

      Toho roku byla zvláště tuhá zima. Tak tuhá, že i vlci měli málo žrádla. Sešli z hor a kopců a odvážili se až do lidské vesnice. Linzijské matky dlouho naříkaly pro své mrtvé děti. Každý se ptal, čím si mohli rozhněvat Lesního ducha. Proklínali toho, kdo ho rozhněval. Ale ten, kdyby to slyšel, jen by se spokojeně usmál. Slovo prokletí v jeho uších zní jako rajská hudba.
      _____________
      Vymyšleno a z větší části sepsáno jedné květnové noci roku 2009 po návratu z metalového pajzlu Brooklyn.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /8 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Difoe1
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Loro1
      Milwa1
      Scarecrow1
      Yenn1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).