Duší celkem: 1088
Přítomných duší: 12
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Slzy Garény
      Milwa

      13. října 2006

       
      „Nech mě jít...“
      Díval se na ni s očima plnýma bolesti a zloby. „To se ti řekne,“ procedil skrz zuby. „Nevíš, co po mně chceš!“
      Překvapeně vzhlédla. Zahlédl na její tváři stopy od slz.
      „Nevím?“ zopakovala tiše. „Vím, a vím to moc dobře. Nekoukej na mě jako na zrádkyni! Kdybych nemusela, nikdy bych tě o tohle nežádala. Ale teď tě prosím! Vím, že je to těžké, že nic nechápeš, vidím, že jsi na mě naštvaný, a já se ti vůbec nedivím. Ale jestli ne teď, bratříčku, tak už nikdy...,“ zvedla se. Hedvábný bílý šál sklouzl na zem a zůstal ležet mezi sedmikráskami. Díval se na něj mlčky, přijal jej jako zástavu.
      „Opovaž se nevrátit,“ řekl tiše a pousmál se. Mlčky se na něj dívala.
      „Ráda bych se vrátila...,“ otočila se a odcházela. Splývavé bílé šaty přikrývaly její stopy v trávě. Odcházela... Navždy... Už se nevrátí...
      Věděli to oba...

      Podkovy zazvonily na kamenné dlažbě cesty k hlavnímu městu. Strážní v bráně se oklepali, zírali do tmy, ale nic neviděli. Jen jasná Severka zmizela.
      Těsně před nimi se z noci vynořil černý kůň s jezdcem na hřbetě. Jediný pohled na neznámého kapitána donutil vydat příkaz k otevření brány.
      „Jenom doufám, vzácný pane, že to nejsou špatné zprávy. Král na ně v poslední době nemá náladu,“ pokusil se zavtipkovat, ale mrazivý pohled zpod kápě zarazil jeho další slova kdesi na mandlích. Jezdec pobídl koně a vjel do města.
      „Děkuji, pane kapitáne, ale bohužel se s tím Jeho Veličenstvo bude muset smířit,“ dodal ještě přes rameno a ztratil se ve tmě. Stráže rychle zavřely bránu.
      „Fuj,“ odplivl si kapitán a otřel orosené čelo kapesníkem, který kdysi býval světlý. „Já tyhle elfáky nesnáším! Zatracený arogantní magorové na pěkných koních.“
      „Proč jste otevřel, kapitáne?“ dodal si odvahy jeden z vojáků.
      „Proč? Ty se ještě ptáš proč?! Zaprvý měl pečeť a zadruhý - kdybysme ho nepustili, tak bysme už nebyli mezi živejma,“ odfrkl kapitán důležitě a sjel své ‚podřízené‘ nadutým pohledem. „Takovejch masakrů se stává...“

      Starý muž pozorně sledoval elfa neklidně hrajícího si s květem sedmikrásky. Elfovy oči občas zabloudily k té staré, známé tváři, ale ihned se stočily zpět na zem.
      „Pověz, Deinhalle...,“ začal starý muž a čekal, až elf zvedne hlavu. „Přede mnou se nemůžeš přetvařovat. Vím, že se s tebou něco děje, a bylo by lepší, kdybys mi to řekl. Víš, že umím poradit...“
      „Ne,“ zavrtěl elf zvolna hlavou, „nic mi není.“ Stařec zvedl huňaté obočí a zadíval se mu přímo do ztrápené tváře.
      „Kecáš,“ řekl s úsměvem a elf překvapeně vytřeštil oči.
      „Cos to řekl? Odkdy používáš takovýhle výrazy?!“
      „Odteď,“ rozesmál se stařec. „Snažím se tě dostat z letargie a zdá se, že se mi to povedlo.“
      „Nezkoušej na mě ty svý triky! Víš, že to stejně hned poznám...“
      „Teď už ne... Nejsi soustředěný, myšlenkama bloudíš kdesi v dáli a nevnímáš, co se kolem tebe děje.“
      „To není pravda!“
      „Ale no tak... Nemůžeš takhle lhát. Vidí to všichni, i zvěř.“
      „Tak mi teda poraď, ó moudrý kmete,“ vyjel elf s patrnou jízlivostí v hlase.
      „Ona nemohla jinak, Deinhalle...“
      „Sakra! Dej mi s ní pokoj! Přes tohle už jsem se přenesl!“ Starý muž zaklonil hlavu a vybuchl hlubokým smíchem, který zakrátko naplnil celý hájek.
      „To vyprávěj bláznivé Rebece a ne mně! Vždyť je to na tobě vidět! Seber se trochu, chlape! Nevrátí se a co - život jde dál... Máš i jiné sestry...“
      „No ovšem... díky za radu,“ ušklíbl se elf.
      „Není za co,“ pokýval stařec dobromyslně hlavou. Pak zvážněl. „Odjeď odsud. Trocha cestování ti jenom pomůže.“
      „Copak můžu? Všechno se to tu sesype...“
      „Postarám se... Ještě umím dost fíglů, neboj,“ mrkl stařec spiklenecky a Deinhall si povzdychl.
      „Už zase... Koukej se tyhle výrazy odnaučit, nebo tě už nikdo nebude považovat za mocného a moudrého mága.“ Stařec ho přátelsky šťouchl do zad.
      „No vidíš, tohle už je lepší. V pokoji máš sbalené věci, Gidd je ve stáji osedlán. Můžeš vyrazit...“
      „Tys zase myslel napřed, co? Ach, bože...,“ elf rezignovaně povzdychl a vstal. „Ale nepočítej s tím, že budu nějak dlouho pryč! Hned se zase vrátím.“ Starý muž se za ním díval a zavřel oči.
      „O tom opravdu pochybuju,“ zašeptal a udělal rukou znamení. „Tahle říše už je stejně skoro moje!“

      Stál za dveřmi a klepal. Vždycky třikrát jemně a pak ještě dvakrát. Bylo to znamení, ale za dveřmi vládlo ticho. Jediné skřípnutí či šoupnutí značící, že by se kdokoli namáhal otevřít. Mladý muž se zhluboka nadechl a stiskl kliku. V nejhorším případě zastihne svého nejlepšího přítele při intimních radovánkách a může počítat s nářezem. Jenže tohle bylo důležitější. Otevřel.
      V pokoji bylo hrobové ticho. Jen záclona povlávala kolem okenic a závěs bouchal do rámu. Vše nasvědčovalo útěku či únosu. Až moc. Baccit nebyl hlupák. Skryt ve stínu se posunul dále do pokoje tak, aby měl otevřené okno pořád před sebou. Neodvážil se zatím tasit. Očima přejížděl celý pokoj. Postel s nebesy stála na svém místě, nebesa však nebyla stažená a načechrané přikrývky čekaly, až do nich někdo složí unavené tělo. Znamenalo to dvě věci - buď Olen nešel spát, anebo to někdo urovnal později.
      Ale kdyby Olen nešel spát, ležela by přes židli noční košile!
      Baccit znal svého přítele velmi dobře. Vyrůstal s ním odmalička. Vážil si ho a měl ho rád.
      Kdesi bouchly dveře. Přesně v tu chvíli zaslechl tiché zasvištění oceli vytahované z pochvy. Tasil. V měsíčním světle ve zaleskly dvě zahnuté čepele a zazářily jasným modrým světlem. Baccit překvapeně zalapal po dechu a nepatrně ustoupil. Jeho protivník nezaváhal. První výpad mířil na Baccitovo hrdlo. Ten se vzpamatoval ještě včas, aby mohl modravou čepel soupeře odrazit a uskočit stranou. Během toho vyslovil slůvko, kterým oslovil meč svého protivníka. A nakázal mu, aby toho nepravého majitele opustil. Tato schopnost rhuidských čepelí byla známá jen mezi jejími vlastníky - muži královské krve. Po oslovení se meč rozžhavil do ruda, citelně spálil protivníkovy dlaně a tak svého nepravého majitele donutil jej upustit. Baccit tohle slůvko znal a použil. To Olen mu daroval jeden z mečů a prozradil ono slůvko.
      Modravá záře meče pohasla, ale nic víc se nestalo. Jenže protivník narozdíl od něj nebyl překvapený a zaútočil znovu s rychlostí, kterou Baccit v životě neviděl. Jen tak tak se stačil vyhnout, ovšem pěsti mířící mu na spánek už ne. Jeho bezvládné tělo odletělo ke zdi. Olen tlumeně vykřikl a vrhl se ke svému příteli, kterého měl rád jako bratra.
      „Neblázni. Nezabila jsem ho!“
      „Proč jsi proboha zaútočila? Řeklas, že to vyřešíme v klidu!“
      „Je mi líto, Olene, ale věci se změnily.“ Její hlas zněl jako břinknutí oceli o kámen. Přesto v něm nemohl nepostřehnout slabý podtón smutku.
      „Podívej, Willain,“ začal opatrně, ale hořce tmavé oči elfky ho donutily zmlknout.
      „Nevíš nic, tak drž hubu!“
      Pokrčil rameny a obrátil svou pozornost zpět k Baccitovi. „Mohla bys mi možná vrátit ten meč, nemyslíš?“
      Ušklíbla se a opatrně meč vrátila zpět do pochvy. „Ovšem. Tak prober toho svého přítelíčka a dělejte, nebo tady chcípnem všichni!“

      „Nesvolal jsem tenhle sněm proto, abyste se dohadovali!“ muž v čele stolu prudce vstal a bouchl pěstí do stolu. Hovor okamžitě ustal.
      „Podívej, Karrene!“ teď vstal muž na druhém konci stolu. „Tohle všechno, cos nám tu zatím řek, jsou jenom babský tlachy! Nemám strach z tvého synáčka a už vůbec ne z nějaký elfský děvky! Začínáš stárnout a měkknout, brachu!“
      „Zrovna ty! Zrovna ty máš co mluvit o stárnutí,“ vyskočil drobný mužík sedící po pravici Karrena. „Ty, ó mocný Yzieli, si necháš na stará kolena prchnout i elfskou děvku i dědice celé elfí říše! Pak kdo tu stárne!“
      „Drž hubu, skrčku,“ doporučil mužíkovi jeho soused. „Se svou velikostí tu můžeš bejt tak akorát za písaře!“
      „Ty ji drž!“ vypískl mužík a zahrozil pěstičkou. „Kdyby to záleželo jenom na mně, takovou bych ti ubalil, že by ses z toho už nezved‘!“ Celá síň vybuchla smíchy. Karren stáhl obočí do jedné linky a třískl zdobeným pohárem o stůl.
      „Tak DOST!!! Joswy, uklidni se. My víme, co dovedeš.“
      Mužík zlostně bleskl pohledem po svém sousedovi, který ještě škytal smíchy, a potom se posadil. „Yzieli! Je pravda, že sis nechal utéct tu ... elfku i následníka trůnu?!“
      „Utéct? Nikdy, můj pane,“ opáčil muž důstojně se špatně potlačovanou zlomyslností. „Já dědice vyhnal! Elfí říše je moje! Nikdo mi ji nebude brát! Nikdo! Ani ty, ani nikdo z přítomných stejně jako samotný Deinhall!“

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /17 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Angeluss3
      DonSimon2
      Extremer3
      Ferro_the_King2
      Heldret2
      Jakub.s3
      Kanyapi2
      Lutus2
      Peltamir4
      Perilan2
      Suzanneoff2
      Teranell2
      Tolpen1
      Wild1
      Winitar2
      Zarabeth2


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).