Duší celkem: 1088
Přítomných duší: 12
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Dobrá znamení: Sylt Lingon
      Tolpen

      20. února 2018

       
      Obvykle nemám nic proti hezkým chlapům v mojí ložnici. Tenhle byl dokonce i velmi dobře oblečený. Nosit sluneční brýle uvnitř mi sice přišlo podivné, ale po tom měsíci, co jsem žila s Alexem, jsem si zvykla na to, že muži prostě mají svoje podivnůstky. Nicméně jsem si byla jistá, že tohohle chlapíka jsem nepozvala, vždyť jsem ani nešla otevřít dveře, a žiji ve čtvrtém poschodí, takže bylo prostě směšné, aby sem přilezl oknem. Taky vůbec nevypadal jako ten typ, co leze lidem do domů oknem, ale podle mé zkušenosti může být vzhled zavádějící. Bylo půl třetí odpoledne, trochu pozdě na to, aby mi po bytě trajdal kdokoliv, koho jsem si sem včera mohla přitáhnout. A shodou okolností vím, že jsem si nikoho nepřivedla, včera v noci jsem pila doma a sama. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak se ten muž dostal do mé ložnice. A soudě dle jeho výrazu, neměl ho ani on.

      Zběžně se mi rozhlédl po pokoji a pak opatrně udělal dva kroky do strany, aby nestál na koberečku před postelí. Vypadal velmi překvapeně, že se mu to povedlo. Usoudila jsem, že asi není moc zvyklý na chození. Chvíli na mě jen tak zíral a pak řekl: “No?”

      “No co?” neobtěžovala jsem se ani zavřít katalog Ikey, konečně jsem našla hezký kuchyňský pultík a byla jsem rozhodnutá, že tu stránku neztratím.

      “Čekám.” Zamával rukama ve vzduchu. Všimla jsem si, že má pěstěné nehty, ale žádný prstýnek. Obě ruce měl upravené stejně dobře, takže pokud nebyl ambidexterní, což podle své náprsní kapsičky nebyl, tak si musel nechávat dělat manikúru alespoň dvakrát týdně. Možná častěji.

      Naklonila jsem hlavu. “Autobusová zastávka je na rohu. Dole na ulici,” zdůraznila jsem slovo dole, protože mi to přišlo v tomto případě podstatné.

      On se mezitím opřel o skříň a ten nebohý kus nábytku nešťastně zavrzal. Chtěla jsem si v tom katalogu vybrat novou a bývalo bylo by se mi to i povedlo, kdyby mě onen chlapík nevyrušil. “Holka,” na tom oslovení bylo něco neskutečně urážlivého, obzvlášť s přihlédnutím k mému věku, “vypadám já jako někdo, kdo jezdí autobusem?”

      Znovu jsem si jej prohlédla. Ne, rozhodně nevypadal jako někdo, kdo jezdí autobusem. Vlastnit autobusovou společnost, možná, ale jezdit autobusem? V žádném případě. Také jsem mu to řekla a on se na mě spokojeně zazubil. Připadal mi jako někdo, kdo potřebuje dobrou ránu do frňáku, aby dostal trochu rozumu, a byla jsem více než ochotná mu tuto službu poskytnout, ačkoliv jinak jsem zcela proti bití dětí a lidí všeobecně. To už jsem mu neřekla, protože některé věci neřeknete hezkému muži v drahém obleku, který se objevil ve vašem bytě jen tak z ničeho nic.

      Místo toho jsem se zeptala: “A na co vlastně tedy čekáte?”

      “Na tebe, samozřejmě.”

      “Na mě?”

      “Očividně. Vyvolala jsi mě sem,” řekl, jenže mně to nijak očividné nepřišlo. Naopak mi to přišlo celé velmi matoucí. Dobře, moje pračka se porouchala a měla jsem v plánu někomu zavolat, aby s tím něco udělal, ale zatím jsem se k tomu telefonátu nedostala, navíc tenhle chlapík vypadal, že s elektronikou dělá maximálně v IT, pokud už vůbec něco.

      “Nikomu jsem nevolala.” Tentokrát jsem ten katalog už opravdu zavřela a zvedla jsem se z postele. Snažila jsem se vypadat drsňácky, ale všechnu snahu kazil fakt, že jsem na sobě měla jenom tričko a kalhotky a vůbec žádné kalhoty. Nepárové ponožky ale mohly vytvořit dojem, že jsem šílená, a to by mi mohlo poskytnout psychologickou výhodu. Možná by mi ji to i bývalo bylo poskytlo, kdyby se na mě ten chlap podíval alespoň na tak dlouho, aby si všiml, že mám třeba hlavu. Jenže on místo mě zkoumal mou noční lampičku u postele. Obvykle u člověka se slunečními brýlemi nemůžete přesně říct, na co se vlastně kouká, ale on se sehnul a nosem se málem dotýkal skleněného stínidla. Moc jsem si nestěžovala, dostala jsem hezký výhled na jeho pozadí. Umím ocenit hezké pozadí, když už nějaké vidím.

      “Ne, ne, neříkal jsem volat.” Moje zmatené ticho bylo asi dostatečně hlasité, aby ho přimělo onu větu rozvést, takže pokračoval: “Slyšela jsi někdy o vyvolávání? Pentagramy, kříže, krev panny, svíčky, kniha temných a zakázaných tajemství? Nic ti to neříká?” Otočil se na podpatku kolem dokola, aby si ještě jednou prohlédl pokoj. Vypadal dost poplašeně. Ale musím přiznat, že takhle obvykle na mé případné pánské návstěvy zkrátka působí ta pastelová žlutá barva na stěnách.

      Založila jsem si ruce na hrudi: “Fakt hrozně vtipný. Takže vy mi tady říkáte, že jsem povolala démona a tím démonem máte být jako vy.” Už jsem měla i horší dny, ale ne o moc a nebylo jich mnoho.

      Vysekl mi přehnanou divadelní poklonu. “Anthony J. Crowley. K vašim službám... Výměnou za duši.”

      Neptala jsem se, co je to J. ve jméně. Předpokládala jsem, že to bylo Jelito. “No tak dobře, pane Crowley. A teď kdybyste byl tak laskavý a opustil tento byt, což je můj soukromý pozemek, abych se mohla vrátit ke čtení katalogu z Ikey, byla bych vám skutečně velmi vděčná.”

      Myslím, že za těmi svými brýlemi překvapeně zamrkal, když říkal: “K čemu aby ses vrátila?”

      “Ke katalogu Ikey. Předpokládám, že jste slyšel o Ikee?”

      “Tu věc jsem založil. Co je v tom katalogu?”

      “To, co vždycky - jejich zboží. Nádobí, nábytek, plyšáci, brusinková marmeláda,” pokrčila jsem rameny. Říkala jsem si, proč jsem vůbec zmínila tu marmeládu. Ano dobře, je to jedna z nejlepších zavařenin, jakou znám, ale on to nemusel hned vědět.

      Pan A. Jelito C. mi sebral katalog z postele, držel ho, jako kdyby ho ta věc měla pokousat, a podíval se na stránku o kuchyni, od jejíhož prohlížení mě tak neurvale vyrušil. Obočí mu vyšplhalo po čele tak vysoko, že jsem jej viděla nad okrajem slunečních brýlí. Potom si ty brýle dokonce sundal a dal si je do náprsní kapsičky. Udělal to levou rukou, takže jsem se zmýlila, byl vskutku ambidexterní. S nosem zabořeným v přehlídce nejlepších ikeáckých postelí se prolistoval ještě dalšími dvěma sekcemi, a pak mi vrazil katalog do náruče. Už jsem viděla muže strnulé v nevěřícím úděsu, ale obvykle mi koukali do ledničky, ne na nabídku Ikey.

      “Je snad něco v nepořádku?”

      “Tys to četla nahlas?” Otřel si čelo kapesníkem a znovu si nasadil brýle.

      “Je to dobrý jazykolam,” nepopírala jsem.

      “Je to polovina jmen všech démonů pekelných.”

      “Och,” řekla jsem. Nemohla jsem na to odpovědět nic moc jiného, ne snad?

      “Jestli mě omluvíš, mám jednu švédskou společnost, kterou musím seřvat.” Mrkla jsem a byl pryč.

      Chvilku jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál a říkala jsem si, že jsem ho měla požádat, aby mi alespoň spravil tu pračku. S povzdechem jsem položila katalog zpátky na postel. Po krátké úvaze jsem jej dala pod postel s tím, že ho potom někdy daruji svojí neteři, která má v plánu stát se satanistkou, jen co ji moje švagrová nechá kupovat si vlastní šminky.

      Pak jsem si oblékla kalhoty, protože mám ověřeno, že mozek zpracovává divná setkání lépe a rychleji, když na sobě máte kalhoty. Z vedlejšího bytu jsem mohla slyšet předpověď počasí, a když jsem vycházela z předsíně na chodbu, dole na ulici houkala policejní siréna.

      Po návratu zpátky domů s nákupem jsem si nejdříve nevšimla ničeho zvláštního. Žárovka v předsíni blikala jako vždycky, pračka burácela, což dělala při každém praní, lednička hlasitě bzučela a soused měl pořád ještě svoji televizi příliš nahlas. Moment, pračka pere?

      A vskutku, pračka běžela a ať už dával prát prádlo, kdo chtěl, smíchal mi bílé s barevným. V kuchyni byl nový pult. Nebyl to ten, na který jsem se předtím koukala, tenhle budil mnohem modernější dojem a celkově do stylu kuchyně nezapadal ani v nejmenším. Ale byl to hezký pultík. Byly na něm dvě sklenice Sylt Lingon a igelitka z Tesca plná jablek. Na ní byl přilepený papírek: Dík, že jsi mě “zavolala”. A. J. C.

      Kalhoty nebo ne, na mě toho bylo už trochu moc.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /4 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo1
      Kanyapi1
      Rohi1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).