Duší celkem: 1046
Přítomných duší: 9
V krčmách: 4

      Knihovna

      Krásná literatura

      Horké letní odpoledne
      Apophis

      13. července 2009

       
      Povídka na motivy první sloky básně Červen od Jaroslava Seiferta.

      Je horké letní odpoledne,
      vlny jsou věčně neposedné,
      dotknou se břehu a jdou zase.
      Spí dívka, nebo usmívá se
      na kolemjdoucí jedním okem?



            Jsem malíř, jméno není důležité, podepisuji se jen malou spirálkou v růžku každého svého obrazu. Před pár lety jsem prodal několik svých děl na aukci a vydělal docela slušný obnos peněz, poté jsem se přestěhoval do mé zamilované Francie a nyní jsem zde již natolik zabydlený, že když jdu k moři i jen na půl hodinky, beru si s sebou raději i věci nutné ke své práci – náčrtník a kreslící potřeby. Nikdy totiž nevíte, kde vás co uchvátí a zda to počká na váš návrat.

            Stejně jako teď, nějaká dívka leží na dece a nevšímá si světa. Vezmu do ruky uhel, černý jak ta nejtmavější noc, a začnu pomalu zachycovat křivky. Slunce mi pálí do zad, náčrtník se mi občas zaleskne do očí, ale právě teď, když jsem ji začal kreslit, mi to již nevadí. Leží na písku, dýchá lehce, jen kolik potřebuje, a příjemně, téměř jako slavná Mona Lisa, se na mě usmívá. Možná dokonce ne na mě, možná na kolemjdoucí. Také asi ani neví, že ji zvěčňuji a že se tváří jako nevinné, nezkušené lidské poupě, které právě rozkvétá na mém papíře v nádhernou princeznu.

            Nejprve jsem se zaměřil na okolí. Napadla mě vcelku zajímavá kompozice světla a stínů, stačí abych posunul slunečník, vedle kterého leží. Božské, to by nevymyslel ani Einstein. Po levé ruce šumí moře, někdy zběsile, jindy jako malé jezírko, pak zase opravdově, mořsky a s harmonií. Voda se čeří, bublá a šplouchá, přemílá se a točí, až si nestíhám vybrat. Tak malý, a zároveň příliš nádherný okamžik na to, abychom jej mohli vnímat celý a naplno. Na pozadí se mi nebe zakalilo do lehce temnější tváře, letní bouřka je někde nad dalším letoviskem. Měl bych si pospíšit, než docela zmizí. Klasicky čistá obloha je příliš fádní, nudná a jednotvárná, pořádný obraz si zaslouží víc.

            Nyní to nejdůležitější, trefit se akorát do správného místa, aby vše sedělo, aby nikde nepřebýval ani kousíček útesu, žádný zbytečný kamínek, větší vlnka, písek aby nebodal do očí horkem a aby ona vynikla nejvíce. Těžký, někdy i nadlidský výkon je požadován po obyčejném, bezvýznamném člověku, jenž lehce podléhá slastem bytí. Hlavně pak ženám. A ženské tělo, které mám nyní před sebou, je příliš krásné na to, aby bylo jen mezi ostrými okraji skal a kouskem mořské vody. Chtělo by to něco, co bude dostatečným protikladem samoty, jistoty, klidu a bezpečí. Lidé, dav, vřava. Vzadu na moři je loď, přeplněná turisty. Poslouží mi celým svým egoismem, veškerou svojí jedinečností a promyšleným sobectvím jakožto druhý pól lidského bytí.

            Mám název pro svůj obraz. Malicherní a nevinní. Jedna vlna za druhou se valí ke břehu, aby se ihned po nárazu vrátila na hladinu oceánu. Nestíhám zaznamenávat tok svých myšlenek a už vůbec nezvládám svou rychle se rozvíjející představivost, přidávám druhou ruku s tužkou k měření velikostí a vzdáleností. Připadám si jak posedlý, štěstí, že stále spí. Kdyby mě uviděla, utekla by. Dozajista by se nenechala takto 'zneužívat' ke zvýraznění záporných lidských vlastností a jedné – kouzelné.

            Poslední tah, poslední pohled, poslední porovnání reálného s mou myšlenkovou fikcí. Je dokonáno, nyní již mohu v klidu otevřít krabičku cigaret a zapálit si. Je to pravda, kouřím, mladistvý úlet mě poznamenal a již jsem se ho nedokázal zbavit. Při zastavování toku myšlenek v mé hlavě jsem zachytil jednu vskutku zajímavou. Mohl bych s tím přestat? „Určitě byste toho kouření měl nechat.“
      „Promiňte,“ omlouvám se a nevím komu. Otočím se. Moje modelka již vstala.
      „Mohu?“
      „Jistě, je již hotový.“
      Po několika vteřinách se otočí a políbí mě na tvář, zavřu oči a vnímám vůni jejích vlasů. „Pěkné, jste šikovný.“
      Za takový vděk bych šel až na kraj světa. Toužil jsem jí polibek vrátit, ale když jsem otevřel oči, byla pryč. Rozhodně věděla, že jsem ji kreslil, ale proč nic neudělala, nenaznačila? Moje múza. Asi chtěla, abych teď pozdě večer vnímal všechna její slova. Jsem umělec, který právě přestal s drogou zvanou nikotin.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /6 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      Divac3
      HadejKdo2
      Jessica1
      Kanyapi1
      Lutus2
      Perilan2
      Upirka.Katrin1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).