Duší celkem: 1055
Přítomných duší: 11
V krčmách: 0

      Knihovna

      Krásná literatura

      Smyčka
      Nargelas

      24. září 2015

       
      ... Muž se začal pomalu probouzet. Ležel na zemi u postele, první myšlenky patřily bolesti rozléhající se po celém jeho těle, ale nejostřejší bolest vycházela z temene hlavy.

      Je dobrej nápad vstávat, nebo ne?

      Na víčka mu začalo dopadat světlo a začínalo ho hřát. Dal si před obličej ruku a otevřel oči. Naproti němu bylo okno, skrz které dovnitř procházelo světlo. Naproti němu se na obloze rýsovalo slunce. Podle toho bylo jasné, že je ráno. Bolest hlavy se opět ozvala a on sebou lehce škubnul. Trochu se nadzvedl, pak se posadil a druhou rukou si ohmatal temeno hlavy, až našel zaschlý chomáč vlasů a pod ním bouli.
      Sykl bolestí a stáhl ruku. Rozhodl se postavit a porozhlédnout po pokoji.
      Nic.
      Krom postele s matrací a povlečením tu byl ještě noční stolek. Na něm svazek klíčků. Vzal je a strčil do kapsy. Rozhodl se prohledat noční stolek.
      Nic.
      Rozhodl se prohledat zbytek domu, ale měl pocit, že ví, co ho čeká.
      Nic.
      V celém domě nebyl jediný kus nábytku, jenom v ložnici, kde se probral. Pokoušel se vzpomenout. Vzpomenout kdo je nebo proč je vlastně tady...

      Nic... do háje!

      Naštvaný se rozhodl vyjít z domu, a aby ulevil vzteku, třískl za sebou vchodovými dveřmi. Ruka mu sjela do kapsy a nahmatala klíče, vzal ten o trošku delší a zamčel s ním vchodové dveře. A až potom mu to došlo.

      „Tak moment...“

      Zadíval se na svazek klíčů na dlani a opravdu, uvědomoval si, že ten trošku delší klíč je od vchodových dveří, ale mohl se dívat jak chtěl, u těch dalších klíčů si nemohl vzpomenout, od čeho jsou.
      Trošku se otřásl zimou, když mu na ruce zafoukal studený vzduch. Měl na sobě jenom tričko a rifle. Klíče schoval do kapsy a spustil zrak z vchodových dveří, aby se rozhlédl, kde to vlastně je. Pod nohama mu zakřupala troška sněhu, když se otáčel. Byl na kopečku, který se mírně svažoval dolů do nějakého města. Střechy domů měly místy lehkou sněhovou pokrývku, ulice, která byla před ním, se táhla snad celým městem až k něčemu, co vypadalo jako náměstí, a k větší budově, která logicky musela být radnicí.

      Rozhodl se, že si to zamíří přímo tam.
      Ocitl se na okraji města. Bylo tu ticho. Až podezřele velké ticho. Jak tak šel ulicí směrem k centru, začaly se objevovat stojící auta u krajnic chodníků. Auta byla celá zasněžená, ale víc věcí si moc nevšímal a zrychlil tempo směrem k náměstí. Nedalo mu to a trošku se rozhlédl; uviděl první obchůdky. Po další chvilce mu dal žaludek jasně najevo, že by ho měl aspoň něčím naplnit. Znovu se rozhlédl po ulici a objevil pekařství. Na dveřích stála klasická cedulka s nápisem:
      Otevřeno

      Vešel tedy dovnitř a jeho příchod oznámil zvonek.
      Došel k pultu a chvilku čekal, jestli se někdo objeví.
      Nic
      Nikdo nedošel.

      „Haló, je tu někdo?“

      Nic.
      Žádná odpověď. Rozhlédl se po pekařství ještě jednou a uvědomil si, že tu vlastně nic není. Dokud mu nesklouzl pohled opět k pultu, kde stál. Na proutěném košíku tu byla jedna samotná kobliha. Muž zašmátral v kapse s klíči, ale uvědomil si, že tam jsou pouze klíče. Zašmátral v druhé kapse a ke svému překvapení tam našel pár drobáků. Bylo to o něco málo víc než za koblihu, ale položil peníze na pult, vzal si koblihu a odešel.

      Už pár kroků od obchodu měl koblihu celou spořádanou a neměl co jíst. Nicméně jeho žaludek si přestal stěžovat a on se cítil o něco líp. Vydal se tedy opět směr náměstí. Došel tam a ani tam nikde nebylo ani živáčka. Zamířil k radnici a vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Otočil se zády k radnici a jeho pohled okamžitě něco upoutalo. Na druhé straně náměstí stál vlk. A ten vlk se díval přímo na něj, a pak prostě odběhl.

      „Ne, tohle se mi zdálo.“

      Aby sám sebe úplně přesvědčil, šel se podívat k místu, kde vlka viděl. Ve sněhu tam byly stopy tlap... a vedly směrem, kterým viděl vlka odběhnout. Uslyšel zavrčení, na víc nečekal a rozběhl se směrem k domu, kde se probral.
      Najednou se mu v hlavě objevil záblesk něčeho. Nedobrovolně se zastavil. Ten záblesk se vrátil. Najednou něco uslyšel. Divný zvuk... jako by něco letělo. Další záblesk. V hlavě se mu objevila vzpomínka. Už věděl, co na něj letí. Otočil se, chtěl se bránit, ale pozdě. Prásk! Cítil bolest, nic neviděl. Najednou bolest začala ustupovat. Muž uslyšel něco jako zavytí, ale šlo k němu už jakoby z dálky.

      Začal pomalu upadat do bezvědomí. Ležel na zemi a pomalu se mu zavřely oči...

      II.
      Plášť se zavlnil, když se otáčel, aby promluvil se sestrou.

      „Nemáme moc času... běžte zavolat.“

      Na chvilku se zamyslel, a pak ještě dodal:

      „Moment... zavolejte ještě na... tady tohle číslo, ať dojde taky.“

      Pak už nechal sestru, ať jde. Sám se odebral jinou chodbou na opačný konec, až došel k balkónu. Otevřel prosklené dveře, prošel na balkon a pořádně za sebou zavřel. Pod nohama mu zakřupal sníh. Sáhl do kapsy a nahmatal zapalovač a krabičku. Zapálil si a ve vzduchu bylo slyšet praskání ohně na špičce cigarety. Pořádně natáhl a vypustil obláček kouře. Kouř se začal rozplývat a mísil se mezi sněhové vločky. A on se prostě opřel o zábradlí a pozoroval, jak sněží. Teď už nemohl nic dělat, teď už mohl jenom čekat...

      III.

      Tma už dávno padla i přesto, že byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Dalo se to pochopit snadno, všude tu byl sníh, vzduch byl chladný a při hlubokém nádechu řezal do plic. Na ulici se rozléhalo rytmické křupání sněhu, jak si to muž v kabátě vykračoval. Přes ústa měl omotanou šálu a na hlavě klobouk. Na chvilku se zastavil, přes šálu vyšel obláček páry a křupání sněhu ustalo. Zaklonil hlavu a zadíval se na hvězdy.

      „Hmm.“

      Věděl, že už se blíží svému cíli, byl kousek od náměstí, věděl to díky světlům, která se tam začala objevovat, a zvukům, které sem občas odrazem od domů doléhaly. Jeho kochání se hvězdami přerušilo zakřupání sněhu pár kroků za jeho zády a následně na to uslyšel ostré:
      Cvak.
      Chtěl se otočit, chtěl se podívat do tváře tomu, kdo se k němu přiblížil, tomu, kdo odjistil pistoli. Veškeré jeho tužby a přání byly ovšem přerušeny hlasitým výstřelem, který přehlušil všechny zvuky a tiché padání vloček.
      Jeho pád se díky sněhu stal utlumeným žuchnutím. Ještě mu od úst vyšel obláček páry.

      Chvilku bylo ticho, a pak sníh zase začal rytmicky křupat pod těžkými podrážkami. Křupání sněhu doprovázelo osobu odcházející dál od náměstí...


      Pak najednou tma.
      Tma a pípání nějakého přístroje.

      Otravný pípání... co to vůbec..?

      Muž natáhl ruku a pod prsty ucítil vypínač. Rožnul a zjistil, že stojí ve svém pokoji, kousek od postele. Uvědomil si, že odněkud právě došel. Ale už bylo tak pozdě a byl tak unavený...
      Shodil ze sebe dlouhý kabát na židli poblíž. Protáhl se a ušklíbl se.

      „No co...“

      Ospravedlnil si svůj další počin a jednoduše se v oblečení svalil do postele a usnul.
      Vzápětí se ale probral, aspoň mu to tak přišlo. Ležel na zádech a měl pocit, že je tu něco špatně. Zjistil to vzápětí, když se pokusil pohnout. Pokusil se nadechnout, ale to taky nešlo, začal se dusit. Něco mu natočilo hlavu trošku doprava, a pak to uviděl. Bylo to jako stín a stejně to mělo hlavu, drželo to celé jeho tělo, na ústech mu to tisklo ruku a další cítil, jak mu svírá hrdlo. Ten stín se najednou naklonil trošku blíž a bylo vidět, že se směje a moc dobře se baví. V očích toho stínu to jiskřilo pobavením.

      Někde v dálce bylo slyšet nějaké zmatené volání, něco z toho muž zaslechl, i když nechápal jak:

      „...zrychluje se mu pulz!!“

      Naléhavé volání bylo přehlušeno smíchem, smíchem, který se muži rozléhal v hlavě, byl to smích toho stínu a muž na chvilku pocítil, jak moc velkou radost stínu jeho utrpení přináší. Jednou ho stín nechal nadechnout.
      Zalapal po dechu a nabral do plic co nejvíc vzduchu mohl, jenom proto, aby ho pak stín dusil ještě o něco déle. Teprve až když začal ztrácet vědomí a začal vidět černé mžitky před očima, se všechno rozplynulo a on se mohl hýbat a dýchat. Nadechl se a rychle běžel k vypínači. V pokoji byla tma a muž měl pořád nepříjemný pocit, že tu stín někde je. Nahmatal vypínač a nešlo mu rožnout, a pak se napodruhé ozvalo:
      Cvak.
      Povedlo se mu rožnout světlo. Přesně v ten okamžik pocítil ostrou bolest v zátylku a do bezvědomí ho doprovodil pobavený smích.


      IV.

      ... Muž se začal pomalu probouzet. Ležel přelomený přes okraj postele, hlava se mu skoro dotýkala země. První myšlenky patřily bolesti rozléhající se po celém jeho těle, ale nejostřejší bolest vycházela z temene hlavy.

      Otevřel oči a uviděl před sebou noční stolek, v půlce kterého se dělilo světlo a stín. Hlavou mu proběhla nějaká myšlenka, jenom záblesk. To ale bohatě stačilo, aby sebou bolestivě škubnul, čímž narušil rovnováhu a spadnul z hrany postele na zem. Další vlna bolesti a teď i nevolnosti mu projela tělem. Posbíral se a začal si sedat, jenom aby zjistil, že se mu mírně motá hlava. Chvilku seděl a pak se odhodlal vstát. I přes motání hlavy si zvládl udržet rovnováhu. Jak se tak postavil, tyčil se nad nočním stolkem, na kterém byl svazek klíčů. Dva klíče byly výrazně rozlišitelné od zbylých tří. Jeden byl prostě delší, kdežto ten druhý byl mohutnější, a další jako by byl od nějakých vrat a ne obyčejných dveří. Přesto se mu svazek klíčů vešel pohodlně do kapsy.

      Porozhlédl se po zbytku místnosti, ale krom postele a nočního stolku tu nic nebylo.
      Nic.
      Rozhodl se porozhlédnout po celém domě, ale krom pár kousků nábytku, jako byl gauč, dřez nebo skříň na šaty, kde našel kabát, tu nic dalšího nebylo.
      Nic.
      Celý dům byl jinak prázdný.
      Kabát si na sebe vzal, protože mu v tričku bylo chladno navzdory tomu, že byl v domě. A on se zrovna chystal ven. Vyšel a zamčel za sebou tím delším klíčem. Chvilku mu to přišlo podivné, ale pak si řekl, že je to normální. Otočil se od dveří a vydal se do městečka pod ním. Prostě šel, kam ho nohy nesly, přišlo mu to lehce zvláštní, ale nevěděl proč. Přesto šel. Jak tak procházel ulicí, rozhlížel se a všiml si, že některé domy vypadají obydleně, nebo skoro obydleně; měly záclony a většinou byl vidět nějaký ten nábytek. Ale když se podíval do jiných domů, viděl skrz skla prázdné místnosti, v jiných případech místnosti, které vypadaly, jako by byly plné krabic. Jak tak pokračoval, začaly se objevovat obchůdky, a ty na tom byly dost podobně. Některé měly vyzdobenou vitrínu vším možným a předváděly, co prodávají, a jiné obchody měly výlohu pustě prázdnou a nebo zaplněnou krabicemi. Trošku mu zakručelo v žaludku, ale nohy ho nesly dál, a tak ignoroval svůj žaludek a motání hlavy a pokračoval v cestě po ulici.

      Za chvilku se dostal na náměstí, ale pokračoval, zaujala ho totiž větší budova. Zjevně radnice, nebo aspoň tak mu to připadalo. Došel k ní, vzal za kliku masivních dveří a zjistil, že je zamčeno. Trochu podrážděně si odfrkl. Pak ho ale něco napadlo, zalovil v kapse a vytáhl svazek klíčů. Vzal masivní klíč a vložil ho do zámku, otočil a ozvalo se:
      Cvak.
      V ten moment mu hlavou projela nějaká rozmazaná vzpomínka, jediné, co si z toho vybavil, byly hvězdy. Na chvilku rozptýlen zapomněl, co dělal, ale pak před sebou uviděl dveře, a tak se do nich opřel a vešel dovnitř. Octl se v menší hale, stěny byly zdobeny do tří čtvrtin dřevěnými obklady z tmavého dřeva, do kterého byly ryté různé zdobné ornamenty stromů a květin. Nad dřevěným obložením byly tmavozelené potahy podobné kobercům. Na obou stranách obdélníkové haly byly dveře vnořené trošku hlouběji do zdí. Naproti vchodovým dveřím pak bylo dřevěné schodiště z mohutného leštěného dřeva. Ani nepřemýšlel a vydal se rovnou po schodišti. Vystoupal po něm rychle a před ním se rozléhala podobná chodba jako ta v přízemí s jediným rozdílem, že na konci téhle chodby byly trošku větší dveře než normálně a trochu mohutnější. Vydal se tedy přímo k nim, přeci jenom byly přímo naproti schodišti.
      Došel ke dveřím, vzal za kliku a dostal se dovnitř. První, co ho zaujalo, byla rohož, na kterou vstoupil, a vedle ní nachystané reprezentativní černé boty na přezutí. To vše proto, že zbytek podlahy v místnosti pokrýval hustý tmavý koberec.
      Stěny byly řešeny jako v chodbě, akorát se s nimi na střídačku mísily skleněná okna od podlahy až ke stropu. Celkem tu byla čtyři okna. Naproti vchodu byl velký masivní stůl. Bylo na něm pár věcí, ale muže zrovna teď zaujal výhled z oken. Došel k prvnímu oknu na levé straně a uviděl náměstí. Na konci náměstí zahlédl pohyb. Zaměřil se na něj očima a spatřil tam vlka. Na chvilku se mu zatajil dech, a pak měl pocit, jako by se mu vlk začal dívat do očí. Pak odběhl. Muž potřásl hlavou zamrkal, podíval se znova na místo, kde byl předtím vlk a...
      Nic.
      Nic tam už nebylo, nechal tedy okna okny a vydal se ke stolu. Bylo na něm pár složek v papírových deskách, monitor počítače a dokonce jeden hrnek s kafem a cukrem. Co bylo zvláštní, že z obojího se pářilo, jako by je právě někdo uvařil, kousek od kafe a čaje byla cukřenka a lžička a pár ubrousků.
      Celou dobu měl muž pocit, že je tu ve městě sám, ale přišlo mu to normální. Teď se pocit změnil a začal si říkat, jestli přeci jenom ve městě někdo není. Jeho pozornost ale náhle upoutalo ještě něco, lesklý rám obrazu mu vrhl do oka odraz slunečního světla.

      Tenhle rám... já ho odněkud znám.

      Lehce zdobený, nabarvený na barvu zlata, s mírnými kulatými výstupky. Přesně takový byl rám přímo naproti dveřím za masivním stolem s pohodlnou židlí. Šel se podívat, co za obraz je v tom rámu, ale když k němu došel blíž, k jeho překvapení mu přišlo, že tam nic není. Tedy zprvu. Pak, když se díval, zjistil, že se dívá sám sobě do tváře.
      Prozkoumával svou tvář a první věc, na kterou mu padl zrak, byl červený strup jizvy táhnoucí se pod levým okem přes líc, končící centimetr nad čelistí. Pak se zadíval do očí, kterýma se prohlížel. Zeleně tmavé oči se zářivějším nádechem blíž k zornici. Mrkl a na malý moment měl pocit, že viděl úšklebek na své tváři, ale věděl, že se neusmál. A pak zase, ano, na obličeji v zrcadle se znovu mihnul úšklebek, pak nějaký pohyb černého stínu za zády a potom jenom:
      Cvak.
      Pocítil ostrou bolest v zátylku a slyšel svůj pád, když jeho tělo naráželo do židle a stolu, pak už ztrácel vědomí a brala si ho snová říše.

      V.

      „Bohužel, stav se zhoršil... dáváme teď kapačku častěji... to je vše. Teď vás tu nechám v klidu.“

      Proběhlo neviditelné přikývnutí a dveře se zavřely. Muž uslyšel tichý zvuk, prvně ho nemohl rozpoznat, ale byl to zvuk, jako když se někdo dotkne látky a přejede po ní rukou. Pak ucítil lehký tlak na hrudi.

      Co to?

      Uslyšel další otravné pípání, ale pak si uvědomil, že tlak na hrudi není nepříjemný, spíš naopak, a navíc že ho to v tom místě tlaku něco hřeje.

      Přišlo mu, že pípání stroje změnilo rytmus, ale jenom neznatelně.

      Ucítil na pravé části hrudí víc tepla, a pak jemný, měkký dotyk na tváři, hřejivý. A pak to stejné na rtech, jenom na chvilku. Zmaten a rozptýlen ani nevnímal, že nemůže reagovat. Pak u ucha uslyšel potlačené vzlyknutí, a potom na něj promluvil jemný roztřesený hlas:

      „Vrať se mi...“

      Měl dojem, že slyší ještě něco, ale to přehlušilo otravné zapípání přístroje, a pak zase tma.
      Nic.



      ... Muž se začal pomalu probouzet. Ležel divně na posteli, hlava mu visela přes hranu postele a nepříjemně ho bolel krk. Vlastně i hlava a zbytek těla. Bylo mu docela mizerně a měl pocit, že i když leží, všechno se tak nějak divně točí. Sebral trošku sil, nenamáhal se ani otevřít oči, zašmátral rukama a vytáhl se zpátky do postele. Nahmatal polštář, nasoukal ho pod hlavu a krk, zašmátral druhou rukou a zachumlal se do přikrývky. Trochu se stočil do klubka a znovu začal usínat...

      Nic.
      Nic neslyšel, nic neviděl.
      Nic, žádný sen.
      Nic.

      ... Začal se pomalu probouzet, nebyl si jistý, jestli vůbec spal. Přišlo mu to, jako kdyby mu před očima jenom proběhla tma jako v tunelu. Jinak nic. Bylo mu stále mizerně a vše ho bolelo. To, že byl opět u kraje postele, jako by ho něco táhlo ven, nezaregistroval. Aspoň ne vědomě. Zašmátral nohama, našel okraj postele a posadil se. Donutil se otevřít oči a opravdu, všechno se lehce motalo. Když se podíval, zjistil, že je oblečený i obutý. Ale neměl vůbec páru, kde nebo kdo je. Vstal. Zaregistroval noční stolek a na něm klíče. Jenom matně zahlédl zdobený rám obrazu zlaté barvy, ale neřešil ho. Rovnou vzal klíče a šel ven.
      Ocitl se před domem ve tmě. Z toho, jak mu bylo, měl rozmazané vidění, a tak ani pořádně nevnímal, že je zima a je tu sníh. Město taktak postřehl a jeho nohy se vydaly tím směrem snad samy. Prošel ani nevěděl jakou část města, když uslyšel hudbu a rytmické dunění basů. Bylo mu mizerně, nechápal, proč měl nutkání se tam vydat.
      Jak se tak přibližoval, hudba zesilovala a on už neodolal. Následoval zvuky, které měly temný a hluboký nádech. Ulička, do které se dostal, byla cihlová bez omítky, prostředkem byla vyšlapaná cestička ve sněhu. Po pár dalších metrech se před ním objevily schody, které vedly dolů ke dveřím, značně otlučeným lítacím dveřím z kovu polepeného různými plakátky kapel, které neměly zrovna libé názvy. Zatlačil do nich a dusno do něj uhodilo plnou silou, i hudba tu byla slyšet značně hlasitěji.
      Ocitl se v „klubu“, jeho zrak přivykl na tmu, ale ani tak pořádně neviděl, taky tu nebylo moc co, zdi byly špinavé a tmavé, omítka na nich oprýskaná. Pokračoval úzkou chodbou dál a objevily se další dveře. Když se opřel do nich, udeřilo ho to doopravdy všechno. Kouř z cigaret, alkohol ve vzduchu, hudba, která se skládala převážně z basů, a zpěvák v ní byl spíš jako doprovod. Muži bylo mizerně a dobře zároveň, na jednu stranu mu kouř z cigaret voněl a pach alkoholu mu připomněl jeho oblíbenou značku, stejně tak jako zjistil, že jeho tělo má chuť začít se hýbat v rytmu. Ani si to neuvědomoval, že si právě něco vybavil, přišlo mu to tak nějak normální. Na stranu druhou se mu to hnusilo a měl pocit, že tam jeho bytost nemá co dělat. Jeho tělo jako by se hýbalo samo a on to tak nechal. Všiml si, že se ocitl poblíž tanečního parketu a že tu snad i jsou lidé. Bylo mu to trochu podivné, ale nevěděl proč. Pak si uvědomil, že v celém městě nikoho neviděl, ale hned v další moment, kdy se nadechl, mu to bylo zase jedno. A tak si tmavých postav, které spíš vypadaly jako stíny bez tváří, moc nevšímal. Teprve když procházel skrz parket, začal si všímat různých podivností. Začal vnímat, jak se lidé okolo něj baví, smějí, křičí. Dokonce koutkem oka zahlédl rvačku, které nadšeně fandil kroužek okolo. Nehledě na to pokračoval. Aniž to věděl, levou ruku zaťal v pěst. Na druhé straně si všiml nějaké partičky lidí sedících v boxu, kteří si mezi sebou tajně něco podávali, a poté, co si ruku s tím něčím oddělali od obličeje, tvářili se naprosto blaženě. V muži se probrala troška zvědavosti a přemýšlel, jestli by to nestálo za to. Hudba ještě víc zesílila a trochu zrychlila tempo, některé páry se k sobě na parketu začaly mít trochu víc než jenom v tanci. Muž už se prodral až skoro na konec sálu, už se blížil pódiu a začal si uvědomovat, že mu není ani tak špatně a že pocit, že sem nepatří, je už slabým nepatrným křičícím hláskem tam někde vzadu a že by se naopak rád přidal k těm lidem i přesto, že spíš vypadali jak stíny.
      A pak konečně došel k místu, které bylo pódiem, stála na něm mužská postava, zády, spíš stínová, v levé ruce lahev s alkoholem, v pravé cigaretu, mírně se hýbal v rytmu hudby, přesto z něj sršela agrese a jeho pohyb byl lehce hypnotizující.
      Muž se přiblížil ještě víc a v ten moment se stín otočil a narovnal se do plné výšky. Muž mu nějak nemohl vidět do tváře, ale zřetelně uslyšel jeho hlas.

      „Přece jenom jsi přišel...“

      Pak se stín hlasitě zasmál a napil se.

      „Chceš se přidat? A víš co? Ty už ses docela dobře z části přidal. Jenom se pořádně podívej.“

      Stín si potáhl z cigarety a pak se pořádně napil. Muž nechápal, na co by se měl dívat, bavil se s tímhle člověkem, ale moc mu nerozuměl. A pak stín udělal krok dopředu a muž na vteřinu spatřil jeho obličej.

      „Ne!“

      Muž vykřikl. Udělalo se mu opět silně špatně a zapotácel se o krok dozadu, když poznal ten obličej, chtěl ještě něco namítnout, ale v ten moment se na tváři objevil zlomyslný úšklebek.
      Stín natáhl ruku a pak už se jenom ozvalo hlasité:
      Cvak.
      Muž pocítil ostrou bolest, začal cítit zemskou tíhu a jeho záda se vydala vstříc podlaze. Už měl dávno tmu před očima a nic neviděl, jenom ještě uslyšel smích a začal upadat do bezvědomí...

      VI.

      Nic.
      Nic ho netížilo.
      Nic, žádná myšlenka.
      Nic, žádný pulz.
      „Defibrilátor!“

      Ozvalo se zvuk, který oznamoval, že všechny elektrony se nahrnuly do defibrilačních destiček a teď je ten správný čas je použít.

      Rána, pak se začalo ozývat pípání přístroje.

      Zase to otravné pípání.

      „Pulz... máme ho zpět.“

      Zase chvilku nic. Žádný hluk, žádné myšlenky. Jen to otravné pípání, a pak se ozvaly dveře. Chvilku mu přišlo, že se nic neděje, a pak zase nějaké hlasy:

      „To chcete říct... že bojuje sám se sebou?“
      zeptal se ženský hlas

      „Ano, bohužel... od určité doby začal být...“
      odpověděl mužský, už starší a unavený hlas.

      A pak zase ticho, nic a tma...

      -

      Muž se pomalu začal probouzet, ležel pohodlně uprostřed postele, za rytmu hudby, hudby, kterou doprovázel klavír, a zpěvák začal protahovat svoje hlasivky ladným zpěvem. Ano, muže probouzel nastavený budík, a tak jenom z postele natáhl líně ruku, otevřel oči a zaklapl ho. Nicméně zvedl se a začal se oblékat. Věděl, kam má jít a kdy tam má být, pokoušel se přemýšlet ještě nad něčím, ale pak si uvědomil, že je to zbytečné a víc že toho nepotřebuje vědět. Oblékl se, vzal klíčky z nočního stolku a vyrazil ven. Venku ho čekalo příjemné, lehce chladivé ráno. Jak tak šel ulicí do města, potkával lidi, někteří ho zdravili, a tak je zdravil nazpět.

      Dostal hlad, a tak se stavil v pekařství, koupil si tam pizzu, pár koláčů a ještě kafe. Zaplatil a spokojeně odcházel. Zamířil si to rovnou k radnici. Otevřel dveře, prošel, a dveře se za ním s pomalým bouchnutím zavřely. Prošel do své kanceláře v druhém patře a tam se pohodlně usadil. Čekal tam na něj již nachystaný čaj. Sednul si za stůl, pohodlně rozložil všechny své věci i snídani a v klidu svým tempem se dal do práce. Vše mu přišlo tak trochu jako v mlze, skoro jako kdyby byl příjemně opilý, ale nějak to neřešil a pracoval. Bylo mu dobře a byl spokojený. Po nějaké hodince práce s dokumenty vzal šálek čaje a napil se. Chtěl položit hrníček, ale ten mu vypadl z ruky a on zůstal zírat před sebe.

      Uprostřed kanceláře, metr od jeho stolu, stál vlk. Velký, šedivě bílý vlk. A zíral přímo na něj. Ne přímo na něj, ale přímo jemu do očí. Muž strnul, ale po chvilce ho naplnil divný klid, jak se tak díval vlku do očí. To ale přešlo, když vlk mírně zvedl oči, jako by se muži díval za záda a zavrčel.

      Muž se instinktivně chtěl podívat, co to má za zády. Ale nestihl to.

      Cvak.
      A pak už se muži začala dělat tma před očima a on ztrácel vědomí...


      VII.

      Muž opět slyšel otravné pípání, a pak jeho sluch zaujalo něco dalšího... rozhovor?

      „Takže on je v tom... uvězněný?“

      Lehce nechápavá ale spíš odmítavá otázka zazněla přes místnost.

      „No... částečně, pochop, byl to jediný způsob. Takže může aspoň nějak bojovat... byla to pojistka v jeho hlavě pro podobný případ.“

      Dlouho bylo ticho.

      „Prostě mu věř, vždycky říkal, že to je jediné...“

      -

      ... Muž se pomalu začal probírat. A v hlavě mu proletěl záblesk vzpomínky, nebo snu? Připadalo mu, že se mu zdál pořád dokola ten stejný sen, a taky zjistil, že si moc věcí nepamatuje. Rychle vyletěl z postele a zadýchaný se díval na rozházenou peřinu a polštáře. Měl pocit, že ještě před chvílí ležel jinde a nemohl se hýbat. A jenom slyšel rozhovory...

      „Co to?“

      Slyšel nějaký podivný zvuk, jako by byl v jeho hlavě, ale přesto tomu nerozuměl. Rozhlédl se po místnosti a uviděl rám obrazu, zdobený do zlaté barvy... prázdný... ne, počkat, bylo v něm zrcadlo. Hlavou mu projela další vzpomínka a on měl pomalu pocit, že začíná chápat.

      Z rohu místnosti najednou zaslechl smích, a pak uslyšel:

      „Tohle ti nepomůže...“

      Tichý výsměšný šepot. Ale muž se ho z nějakého důvodu nebál. I ten hlas mu totiž přišel povědomý. Podíval se pod zrcadlo v rámu a uviděl tam na nočním stolku sedmero klíčů na přívěšku. A vedle přívěšku bylo v desce vyryto několik čísel.

      Muž se usmál, už mu to pomalu začínalo všechno docházet. A pomalu začal rozeznávat ten hluk, který slyšel v uchu. Nebyl to hluk... ale něčí hlas. A on věděl, že se musí začít probouzet.

      „Ale prvně něco dořešíme,“

      prohlásil, pak pomyslel na jedno místo, kterým procházel, a přenesl se tam.
      Stál na ulici, hlavu zakloněnou, a kochal se pohledem na noční oblohu plnou hvězd. Sklonil hlavu a skasal si šálu.

      „Naplánoval jsem to opravdu dobře že?“

      řekl si muž spíš sám pro sebe a otočil se. Za ním stál stín, který tu potkával celou dobu. Až na to, že ten teď přinutil vzít tu pravou podobu. Díval se do obličeje sám sobě. Jeho verze, která doteď byla stínem, mu mířila pistolí přesně na srdce a prst měla na spoušti.
      Do toho začal slyšet pípání přístroje z reálného světa a rozhovor.

      Rozhovor doktora a jeho starého přítele:

      „To si vážně jedna jeho schizofrenní část objednala nájemného vraha, dokud byla při kontrole?“

      Mladší muž přikývl a pak pokračoval.

      „ Nikdy svého vraha nepotkal, objednal si ho úplně anonymně, zaplatil mu a dal mu přesné instrukce.“

      Pak se muži ale začal rozhovor vytrácet z uší, začal se soustředit na to, co vidí před sebou. Sám sobě se díval do očí a na ten lehce pokřivený úšklebek. Slyšel, jak přístroj v reálném světe jenom piští. A pak uslyšel znovu:

      Cvak.

      Pistole vystřelila a on začal cítit, jak ho bolí hruď, udělal pár klopýtavých kroků dopředu a padl pažemi na ramena toho stínu, trochu se natáhl blíž a pošeptal:

      „Nebojím se.“

      Upadl na zem a ještě zahlédl, jak mu stín uznale naposledy kývnul hlavou, a pak se rozplynul. Muž pomalu začal upadat do bezvědomí, jeho mysl vyplnila černá tma, a pak ho pohltil spánek úplně...


      ... Muž se pomalu začal probírat na nemocničním lůžku. Z levé strany pokoje na něj skrz okna začalo dopadat světlo vycházejícího slunce. Bylo tu celkem ticho, přístroj po jeho pravici mírně pípal jeho vlastním srdečním tepem. Natočil hlavu trošku víc doleva, mírně pootevřel oči a díval se na východ slunce. Po chvilce se zavrtěl a víc si sedl. Uslyšel, jak se otevírají dveře do jeho pokoje.

      „Spal jsem, tuším, dost dlouho... protáhl bych se,“

      řekl, natočil hlavu ke dveřím a usmál se na postavu v nich. Postavu, která ho celou dobu provázela v jeho noční můře. Postavu, kterou tak dobře znal a které se teď po tváři skutálela slza plná úlevy a radosti. Postavu, která se k němu rozběhla, obejmula ho a šeptala mu, že ho nikdy nepustí...

      Znal ji moc dobře.

      Stáhnout jako PDF
      Názory a komentáře ( 0 /2 )

      [ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

      NickZnámka
      HadejKdo2
      Kanyapi1
      Molly1


      DrD je registrovaný produkt firmy Altar. Copyright © 2005-2019 DarkAge Team
      Přepnout na mobilní verzi webu.
      Vytištěno ze serveru DarkAge (www.darkage.cz).