|
„Já jsem vám chtěl popřát dobrý večer…“ začne Kronikář ihned poté, co se vyloupne zpoza jednoho z mnoha regálů. „Jenže pak jsem si řekl, jestli to ve Městě mrtvých vůbec jde. V tom bezčasí… Co myslíte?“ Chvíli na vás upřeně kouká. „Tak snad „dobrou věčnost“?“ navrhne po chvíli a zatváří se na výsost spokojeně.
„No, ale k věci. Času není naz… Zkrátka k věci. Mám pro vás zase něco ke čtení, tentokrát od samých zavedených autorů.“ Bez dalších okolků sáhne do jedné z mnoha kapes kabátu a vytáhne útlý svazek. Než vám ho podá, ještě na něj jednou zamžourá a pak ruku zase stáhne. „Aha, tak ne, to je Macbeth.“
Ani napodruhé není Kronikářova ruka šťastná.
„Gilgameš,“ prohodí lakonicky a schová hliněnou tabulku zpátky do kapsy.
„Heuréka!“ zvolá napotřetí. „Tedy Harrieta. Její nové dílo se jmenuje Údolí slz a potkáte se v něm se třemi postavami, které mají jedno společné.“
Kronikář položí první svitek obřadně do nejbližšího regálu a opět zkusí štěstí.
„Tak abych snad zkusil najít něco veselejšího, že? Hele, hned napoprvé,“ poznamená potěšeně, ale hned se zamračí, jako kdyby se bál, že se právě zachoval moc dětinsky a musí to napravit. „A tohle je… Aha.“
Než položí druhý svitek vedle toho prvního, přetře Kronikář poličku jedním z rukávů. Jen těžko určovat, zda je teď víc prachu na poličce, nebo na jeho rukávu. Rozhodně tím z regálu ale shodil jednu želvu, která se teď snaží trochu zorientovat, co že se to stalo.
„Tohle je Smrt Listu od Arsi.“
„Chm, je to moc pěkné dílo. Ale já vám slíbil něco veselejšího. Už si přesně nepamatuji, co jsem to vlastně přinesl, ale myslím, že to mám tady v téhle kapse.“ Zatímco na vás Kronikář mluví, prohledá postupně sedm kapes a vyndá z nich čtyři knihy, minimálně dvě tak velké, že se do kapsy nemohly vejít, dva pergameny, jeden provázek s mnoha od sebe různě daleko rozmístěnými uzly, krabičku od sirek s broukem a banán, který již začíná hnědnout.
„Tak tady,“ oznámí přece jen nakonec, rozvine svitek a otočí se tak, aby na něj dopadalo alespoň nějaké světlo z okna, takže písmo se tajemně leskne ve svitu krvavé hvězdy, která se na obloze objevila docela nedávno. „Slečna na hřbitově od Andorase.“
Podrbe se na hlavě.
„No, dneska se mi ta doprovodná řeč nějak nepovedla,“ uzná Kronikář sebekriticky. Vypadá teď ve svém starém kabátu jako stará skleslý slon, který na svých majestátních ramenech nese tíhu celého světa, nebo alespoň jedné jeho čtvrtiny. „Ale určitě si ta díla přečtete, občas stojí za to se v té dnešní uspěchané době zastavit a zamyslet. A právě na to jsou ta dnešní díla jako dělaná.“
|