|
Na jednu stranu plně chápu Petra a jeho teorii (bylo by podle mne dost odvážné označit ji rovnou za pravdivé tvrzení). Silně mi to připomnělo jednu z pouček individuální psychologie, kterou jsem se dočetl v knize Alfreda Adlera (Jon bude vědět). Tam bylo řečeno, že komplex méněcennosti přichází tehdy, když člověk špatně přistupuje ke svým osobním nedostatkům - nebo k tomu, co za ně považuje - a volí špatný způsob kompenzace.
Podle Petrovy teorie zase žádný člověk není ve své podstatě sobec, jenom tehdy, když špatně přistupuje k problematice toho či onoho, když se špatně srovnává s "problémy a nepochopením", se sobeckým ve svém jednání stává. Alespoň tak jsem to pochopil. Takže Kraal se špatně srovnává s Divacem...
Na stranu druhou zas souhlasím i s Kraalem - nedá se říct, že bych některým lidem, kteří jsou mi chováním, viděním svého okolí a nějakými životními principy proti srsti, přál štěstí. Pokud se tedy za "přání štěstí" nepovažuje to, že bych byl rád, aby ti lidé začali jednat tak, aby se mi neprotivili. (Čímž se podle mého opět dostáváme k sobectví, protože přání toho, aby se chovali tak, aby mi seděli, se vlastně rovná tomu, abych JÁ neměl problém s nimi = není to sobectví?)
Takže mi to trošku připadá jako začarovaný kruh, kdy mají pravdu obě strany... Možná by to předně chtělo přesně definovat, co už je sobectvím a co ne. Zdali je to jen o přání štěstí a spokojenosti všem nebo o zachování vlastní existence (podobná vize už se tu někde - a možná i ode mě - vyskytla).
|