|
Ach ano, nechtěla jsem být zpočátku konkrétní a podle mě nelze dávat nějaké obsáhlejší rady. Důležité je komunikovat s hráči. Myslím si, že u hodně online her to nejde. Při hrách naživo si na začátku povídáme o světě, a povídáme si, co chceme, aby ve světě bylo a co zase ne. Mohou to být drobnosti jako „nechci ve městě žádný kamerový systém“, ale mohou to být i věci jako „nechci žádné detailní popisy ohledně čehokoliv, co se bude dotýkat zubů“. A PJ tohle MUSÍ akceptovat.
TABU ohledně sexu je oprávněné u lidí pod 18. Ale takové lidi bych asi ve svém Questu, kde by sex hrál určitou roli (např. šlechtické strategické hry, piráti bez iluzí,…), vůbec nepustila. A v zásadě bych tam nepustila nikoho neznámého. Protože tam by komunikace mohla váznout. U člověka, kterého znám si mohu nastavit, co ještě ano, co už ne a proč už ne. A oba víme, že je to jenom hra.
TABU je velmi důležitá dodržovat u případů, kdy hráč nedokáže sebe odtáhnout od postavy. Kdy je hráč postavou nebo když postava nesnese to, co hráč. Ano, atmosférické hry s tímto pracují, připomněla bych LARP Systém, který simuluje nejtěžší komunismus, kdy hráči hrají za studenty, učí se národní hymnu a podobně. Na druhou stranu, u těchto LARPů jsou přítomni psychologové a kdykoliv hráč potřebuje, jsou tu pro něho. Jenže u onlinovek člověk nevidí toho hráče a neví, co si prožívá při čtení příspěvků => pokud nekomunikuje, pokud nedává najevo své pocity, těžko se v něm dá číst.
Osobně mi nevadí hodně podrobné popisy kde čeho, ale už teď vím, že určité systémy musím vážit, zda do nich chci jít. Můj život s pánem bylo na mě moc. Jistě, tento systém se dá hrát nevážně, kdy se Pánovi smějete a prostě se do situace nedostanete, ale jakmile vám to vleze pod kůži, přijmete roli odporného hybrida, který pozbývá lidství a přátelům se vnucuje, aby zjistil, že nejsou přátelé, ale pouze lidé, kteří jsou schopní tě tolerovat… kdy pán je jediný, kdo tě podporuje, ačkoliv to musíš vykupovat příšernými skutky… kdy na tebe řve, že jsi nic a ty víš, že má pravdu a porušuje u toho tvůj intimní prostor, neboť na tebe křičí z 5 centimetrů, tak… tady už je velmi důležité nedotknout se lidských osobních TABU. Někdy ani nevíme, že je máme, a proto je důležité vědět, že stačí zvednout ruku nebo si zacpat uši a zakřičet „dost!“ a ono to pomine.
Nebavme se tu o společenském TABU, ale bavme se, jak vyřešit ta osobní TABU. Mně pomohla promluva s PJem na začátku hry a vědomí toho, že kdykoliv mohu celou tu pakárnu zastavit. Jsou věci, co mi přijdou odporné a odpudivé, ale vědomí toho, že se netýkají mě, ale té postavy, mi pomáhá, abych se u toho bavila. Samozřejmě, že jsem ostražitá jako na jehlách, ale jsem to stále já a postava… až to bude já-postava, bude to problém a já to budu muset řešit!
|